Digitální podobu původního LP z roku 1983 vydáváme k výročí Dalibora C. Vačkáře (*19. září 1906 – † 21. října 1984)

Komentář k původnímu albu Pantonu (8110 0290) z roku 1983:
Hluboký zájem skladatele Dalibora C. Vačkáře (nar. 1906) o hudební nástroje všeho druhu pramení z věna, jež převzal po otci Václavovi (s nímž také napsal vyhledávanou nauku o instrumentaci), ze zkušeností profesionálního instrumentalisty a z osobního naturelu, který - ačkoliv tvůrčím projevem současně ve své době i uznávaný dramatik, tedy umělec slova - tíhl především k hudbě nástrojové. Vačkáře vždycky velmi zajímalo, co který nástroj dokáže, co je mu výrazně vlastní a jak se na něj dá hrát s přesvědčivou hudebně sdělovací produktivností. Je v tomto smyslu zdravým českým typem skladatele, jemuž umělecké řemeslo, rozkoš z obrábění hudebního materiálu v konkrétních podmínkách zvukového zdroje, a jeho ovládnutá do úrovně mistrovské jsou věci čestné a vážné.
Proto ani nepřekvapí, že už Vačkář vytvořil 15 skladeb v žánru koncertu v jeho pojetí klasickém i moderně uvolněném (ve spojení s poetickou ideou, v nezvyklém uspořádání formy nebo volby instrumentária). Má 2 koncerty houslové, 2 klavírní, varhanní, cembalový, 5 dechových a 5 v typu concerta grosso nebo obsazením jinak ozvláštěným. Tato tvůrčí úroda říká o skladatelově vztahu k hudebním nástrojům a jejich virtuosům vše.
Koncertantní skladby na této desce se týkají dvou nástrojů, k nimž má Vačkář vztah zvlášť důvěrný. Prvým jsou housle - nástroj, který sám profesionálně ovládl absolutoriem pražské konzervatoře (1929 ve třídě R. Reissiga-Szymanowského I. koncertem, poprvé v podání českého houslisty a nadto s jeho kadencí, kterou plně uspokojený skladatel autorizoval -, 1931 na mistrovské škole u K. Hoffmanna interpretací vlastní houslové sonáty) a který ho také 11 let živil (v rozhlasovém orchestru). S plným porozuměním pro techniku i duši houslí často se k nim Vačkář vracel skladatelsky; není jistě náhoda, že to byly převážně projevy vysoce pro něj charakteristické citovou plností a výrazovou opravdovostí. (Kromě již jmenovaných týká se to např. Monologu op. 20 na Reissigovu smrt, Dedikace z r. 1962 - 4 skladeb - meditativních portrétů konzervatorních učitelů, nebo skladby Musica intima z r. 1972).
Druhý houslový koncert in C vytvořil D. C. Vačkář v letech 1957-58 a věnoval jej "památce drahých rodičů". Poprvé zazněl v podání A. Plocka na koncertu orchestru FOK 23. 11. 1958; v roce 1961 získal druhého skvělého interpreta ve Švýcarsku v P. Rybářovi, V. Snítil tuto trojici vyvrcholuje. Skladby - velká apologetika houslí - jako by rozvíjela slavný předobraz Fantazie Vačkářova učitele J. Suka: Hudební řeč poromantické syntézy je tu sice posunuta o půl století dál a ozvláštněna i zatěžkána výběrem z toho, co přinesl vývoj, ale jinak je v 1. větě obdobná vášeň a dravý akcent kantilény, pasáží a akordických skoků, obdobná básnivá a melancholicky zakořeněná intenzita zpěvu, barevně oblékaného orchestrem, proteplovaného a prosvětlovaného, s bohatým i konfliktním vnitřním děním ve vedlejším tématu prvé a adagiových partiích 2. věty. Konečně i jeho několikeré propojení se scherzózními odstavci ve 2. větě má podobný lidský kořen hledání vyvažujících sil po předchozím dramatu i jejich nalezení v tichu C dur závěru.
Druhým nejčastěji ve Vačkářově tvorbě frekventujícím nástrojem stal se kupodivu klavír. Věnoval mu řadu sólových cyklů (zvláště Smoking sonátu op. 23, Extempore op. 24, Preludium a proměny, fantazii na Schubertovo téma Oblouk a čtyři poémy Monogramy), nejednou jej použil v komorních sestavách (čtyřikrát v klavírním triu nebo v kvartetu s dechy). Dominantní melodickou (pochopitelně v moderním smyslu slova) traktaci sólových nástrojů neopouští Vačkář ani v klavírní stylizaci; skladba na naší desce tento proces vyvrcholuje.
Pianoforte cantante, pět reminiscencí pro sólový koncertantní klavír, bicí nástroje (pro 6 hráčů) a kontrabas napsal Vačkář v době svého švýcarského pracovního pobytu (1968) a věnoval je tamní významné klavíristce Margit Weberové. Československá premiéra zazněla na koncertu skladatelské přehlídky 8. 3. 1978 a tato deska přináší její autentický záznam. V celku Vačkářova rozsáhlého díla je to práce neobvyklá svým výrazným přilnutím k témbrovosti (i v bicích) a svou dosti náročně rozšířenou harmonickou tonálností. (Harmonie se tu s oblibou slévají z melodického vlnovkovitého rozkladu, vyplývají z náznakové polyfonie, nebo akordicky zvoní se skleněným třeskotem). Jinak je to ovšem pravý Vačkář, v lyrice křehký, niterný, plachý, v rytmice s oblíbeným uvolňováním toku (časté předpisy: kadence, rubato, molto liberamente, parlando) a s kořením jazzových synkop, ve stylistice vynalézavý, celkovým vyzněním soudobý ne rozbíjením tradice, ale jejím pocitovým i výrazovým ozvláštněním. Pět vzpomínek (na co, ponechává autor naší představivosti, jen náznakově prozradil, že chce "najít cestu k vnitřnímu životu svých bližších, oživit a sdělit s nimi na chvíli vše, co máme společného") je kontrastně spjato v suitu: 1. Scherzo - v pravé ruce klavíristově zpívající, v levé akordicky jitřené a zahušťované; 2. Romanza - snivá, melancholická, proměnlivá, v bicích s lehkým zvoněním a tichými činelovými doteky; 3. Capriccio - s převahou rytmického živlu, pohybu, zaostřené hravosti, v gradacích až tvrdé; 4. Meditazione - cosi utajeně napjatého (kontrabas) i hrozivého je v této hudbě ticha se základní charakteristikou půltónově stoupajících a klesajících závěrů; 5. Finale recitativo - scéna pohybu, potemnělé, vzrušené, krabaté, až úporné hravosti a aktivity s barevným závěrem, zklidněným, i když neusmířeným.
Jaroslav Šeda


*19. září 1906 – † 21. října 1984