Komentář k původní LP 1110 2809 Supraphonu z roku 1981:
V české hudební historii má instrumentální hudba zvlášť významné postavení. Už světová sláva mannheimské školy byla mocným impulsem pro vznik symfonických skladeb a měla také značný vliv na formování tvůrčích principů vídeňského klasicismu. Hodnotná, avšak většinou neznámá bohemika ze druhé poloviny 18. století jsou proto zajímavým pramenem pro dramaturgii Pražského komorního orchestru, který propaguje soustavně hudbu starých mistrů i pokrokovou tvorbu současnou.
Již v době Mozartových pražských návštěv se v hudebním životě české metrople znamenitě uplatňoval Václav Vincenc Mašek (1755-1831), skladatel a virtuos na klávesové nástroje. V mládí podnikal úspěšně koncertní cesty do Německa, Dánska, Holandska a Itálie. Dříve než přijal místo ředitele Mikulášského kůru na Malé Straně, působil ve Stavovském divadle jako hráč na křídlo. Tehdy komponoval opery (Cestující po Východní Indii, Zrcadlový rytíř) a balety (Kozácký tábor, Procházka v aleji), avšak jejich uvedení nepřineslo velký užitek. Šťastnější osud potkal díla komorní, klavírní, dechové partity a serenády. Líbily se drobné kusy pro skleněnou harmoniku.
Sinfonia in Dis vznikla pravděpodobně začátkem 80. let 18. století. V úvodním sonátovém Allegru se hlavní téma rozvíjí v basu, zatímco vedlejší myšlenka nastupuje v paralelním dvojhlase klarinetů a houslí. Miniaturní Adagio má znaky mannheimského stylu ve výrazu a v dynamice. Menuet se blíží obsahově německému tanci. Ve finální větě vstupní dampiérrovská fanfára dechů předznamenává vervní jezdecký šestiosminový rytmus, jenž pulsuje až k závěrečnému halali, s obligátním vzdalovacím efektem v echu.
Hudební dráha Františka Vincence Krommera-Kramáře (1759-1831) vyvrcholila ve Vídni, kde tento rodák z Kamenice u Třebíče byl jmenován roku 1818 dvorním skladatelem a kapelníkem. Komponoval především hudbu komorní, instrumentální koncerty a vynikající dechové harmonie.
Kramářova Symfonie D dur pro velký orchestr, op. 40 (Paterův seznam 1:2), druhá z jeho devíti symfonií, vyšla poprvé tiskem u nakladatele Johanna Andrého v Offenbachu roku 1803. Objevila se na veřejnosti vedle prvních velkých opusů Beethovenových a je poznamenána neklidnou atmosférou válečných událostí i působením nových myšlenkových proudů z období Velké francouzské revoluce.
Závažná sonátová první věta je připravena volnou introdukcí v mollové tónině. Již zde se naznačuje obrys hlavního tématu, exponovaného pak v metrické proměně s brilantním vzestupným během. Druhá myšlenka má spíše taneční charakter. Téma třetí, rytmicky pregnantní, přináší výraznou gradaci. Fantazijní provedení s četnými modulacemi plynule přechází v uvolněnější repríze. Základem variační volné věty je cantabilní téma, přednesené nejprve skupinou smyčců. Scherzozní menuet je koncipován jako lidový tanec se střídáním sudých a lichých taktů. Trio má sazbu vídeňského valčíku. V sonátové formě poslední věty autor zpracovává více dramatičtější téma druhé než noblesní myšlenku hlavní. Coda, vypjatá do patřičné forse, pak rozměrnou symfonii uzavírá.
Antonín Myslík