Komentář k původnímu albu 1111 4116 Supraphonu z roku 1987:
Z komentáře k původnímu LP 1111 4116 Supraphonu z roku 1987:
"České složky, které jsem s sebou přivezl do Francie, nebyly zničeny, nýbrž naopak podpořeny a zvětšeny uvědoměním a převedeny do organického pořádku, který - myslím, že se nemýlím - sleduje jenom tu linii, již začal Smetana a Dvořák."
Takto nepokrytě viděl své tvůrčí kořeny Bohuslav Martinů, a to právě přibližně v téže době, kdy vznikl i klavírní kvintet č. 2. Ohlíží se tu sice na svou vývojovou etapu "francouzskou" (1923-1940), ale ani velká životní epizoda "americká" (1941-1953) se z tohoto rámce nevymkla. Pochopení souvislosti jeho hudby s českým smýšlením a linií Smetana - Dvořák - Janáček se tak stalo nezbytnou podmínkou adekvátní interpretace, a tím i určitým závazkem pro domácí umělce.
Martinů po příchodu na americký kontinent podniká strhující premiérové tažení - vznikají jeho symfonie, druhý houslový koncert, klavírní kvartet a v únoru až dubnu 1944 v New Yorku i druhý klavírní kvintet: dílo, které poznamenávají rysy nového hledání a nového vyjadřování Martinů této doby. Před komorními díly vyvstává ideál brahmsovsky uměřené, vyrovnané krásy, které dodávají zvláštní půvab citové výkyvy - něžně nostalgická lyrika kantabilních částí, jemně podtrhující vazby k domovu za mořem. Nelze si přitom nevzpomenout na tvorbu zamerických let Antonína Dvořáka, zahalenou spřízněným oparem nálad. Z kvintetu zní přirozeně v prvním plánu osobitá řeč Martinů, vykrystalizovaná během třicátých let do unikátní, neopakovatelné podoby. Její historické zdroje napovídá v allegrových větách strojový puls toccatového charakteru (v brilantním partu klavíru); Adagio neobarokního ladění vyvolává reminiscence na volné věty velkých mistrů osmnáctého století (tím se stává předzvěstí volné věty třetí symfonie Martinů, jež časově navázala právě na tento klavírní kvintet). Vnímavému posluchači by nemělo uniknout, jak se v Adagiu - a nejen v něm - mísí do polyfonického vedení hlasů neustále i momenty barevné, což je rys pro kompoziční techniku Martinů a pro jeho impresonistické sklony velmi příznačný. Mimořádná role klavíru v ansámblové souhře dává vystoupit asociacím na slavné předchůdce stejného obsazení - Schumannovo opus 44 či Brahmsovo opus 34 nebo i Dvořákovo opus 81, ale podmanivého kouzla tu dosahují i partie sólového smyčcového kvarteta (před závěrem volné věty nebo na začátku finále). Proporcemi se čtyřvětý klavírní kvintet blíží symfonii, avšak svým významem i hudebními kvalitami nestojí za symfoniemi Martinů v pozadí.
Ještě daleko vzácnější komorní sestavu představují Tři madrigaly pro housle a violu (New York, počátek roku 1947, kdy Martinů po těžkém úraze psal prakticky jen komorní hudbu, a i to s vypětím fyzických sil). Sourozenci Lilian a Joseph Fuchsovi pěstovali tuto duetovou hru koncertně (Mozart - K.423 a 424 - tu platí za klasika oboru) a Martinů patřil k jejich přátelům. Duchaplnost faktury Tří madrigalů (později je následovalo ještě Duo č. 2 pro housle a violu) dokládá, jak suverenním mistrem byl Martinů i v nástrojové technice smyčců a jaké zvukové zázraky dokázal vytěžit z prostředků tak elementárních. Tvoří-li toto jedinečné dílo druhou část nahrávky, zdaleka tu nejde o její pouhý "doplněk". Fuchsovým bylo dílo připsáno a ti je i premiérovali.
Jaroslav Mihule