Různá poslání a různé osudy měly operní předehry. Tak byla kdysi v Itálii předehra dobrá právě jen k tomu, aby se obecenstvo trochu usadilo, vypovídalo a - možno-li - i utišilo. Bylo tehdy proto docela zbytečné, aby měla nějaký vztah k opeře, která po ní následovala. A tak mohl Rossini uvést svého nesmrtelného, rozpustilého Lazebníka sevillského ouverturou, se kterou původně počítal pro jinou, dokonce "polovážnou" operu (Alžbětu) a které pak pro ni nepoužil. Nikomu, včetně autora i publika nevadilo, že se předehra k rázu Lazebníka moc nehodí.
To zase Christoph Willibald Gluck (1714-1787) nezapomněl při své reformě opery ani na předehru. Ve snaze po opravdovosti a zniternění hudby ve službě dramatu dbal o to, aby i ouvertura odpovídala zaměření, celku. Své Ifigenii v Aulidě předeslal úvod, který přechází rovnou do děje, takže pro samostatné provádění musí být opatřen závěrem. Gluck se tedy zřekl v zájmu dramatické působivosti i potlesku, obvyklého po okázalém vyznění předehry. Stejně jako později Mozart u své, pro Prahu komponované "opery oper" Don Juan.
Cosi fan tutte (Takové jsou všechny) je poslední Mozartovou komickou operou. Po ní přišla už jen Kouzelná flétna a Titus. Obě tato díla byla provedena v roce Mozartovy smrti. Stručná předehra ke Cosi fan tutte připomíná závratným tempem Figara a melodikou místy Juana. Ačkoliv je stejně svěží, rozkošná a vtipná, koncertně je těmito staršími druhy poněkud utlačována. Na ní a na celé opeře není znát, že Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791) psal Cosi fan tutte jen nerad, na přání císaře Josefa II - a pro peníze.
Rossiniho Tancred patří k operám, ze kterých zbyly dnes už jen předehry. To je poslední stanice před úplným zapomenutím díla. Jako řada jiných operních předeher Gioacchina Rossiniho (1792-1868), byl i Tancred ve svém živlu v "koncertní" kavárně a v němém biografu. Když odtud vytlačil zvukový film živou hudbu a nahradil ji zvukovou konzervou, přesídlily Rossiniho předehry pohotově do rozhlasu. Po našem jim hezky říkají: rozinky. Na koncertech se potkáme už jen s některými a málokdy. Největší dirigent světa a všech dob, Toscanini, je však měl rád, hrál je koncertně a přímo si pochutnával na oněch povlovných stupňováních zvukové síly. Ta jsou i jedním z mnoha půvabů Tancreda.
Michail Ivanovič Glinka (1804-1857) je tvůrcem ruské národní opery. Předehra k jeho Ivanu Susaninovi není koncertně dosud doceněna. A neprávem. Utiskuje ji předehra ke druhé Glinkově opeře Ruslan a Ludmila. Mistrovské jsou obě. Susanin nemá ovšem tak rozmarnou a líbivou myšlenku rychlé části jako Ruslan.
Po Gluckovi druhý německý reformátor opery, Richard Wagner (1813-1883), se soustředil takřka bezvýhradně na operu. Usiloval o jakýsi souhrnný umělecký výtvor hudební, literární a výtvarný. Pro svou jevištní výlučnost žije koncertně jen výňatky z oper (Isoldina smrt, Kouzlo Velkého pátku) a předehrami. Především strhující ouverturou k Tannhäuserovi a slavnostně mohutnou k Mistrům pěvcům norimberským. Předehra k jeho poslední opeře Parsifal je vlastně symfonickou básní. Wagner v ní pracuje s "příznačnými" motivy lásky, svatého Grálu (miska s Kristovou krví) a víry a chce vyvolat dojem mystické vidiny o spasení lidstva láskou.
Karel Šrom