Sotva naplnili novoromantičtí skladatelé svou představu poetického zachycení citů, dojmů a nálad ve formě, která zcela uvolnila pevné obrysy klasického stavebného řešení hudební kompozice a dovolila rozpoutané fantazii, aby přísný řád byl nahrazen svobodným rozletem umělcovy invence, vytušili sami jasnozřivě nebezpečí, které takový postup s sebou přináší. V pokoře proto začali hledat novou cestu: cítili, že kupředu lze jít jen cestou spojení mimohudební inspirace s pevnější organizací hudebního materiálu. Tak i Franz Liszt (1811-1886) vědomě omezil invenční proud nezadržitelného gejzíru nápadů a vystavěl tři ze svých děl jinak: v obou klavírních koncertech a v Sonátě h moll volil sice jednovětou formu, jakou po vícevětých kvartetech, sonátách a symfoniích Haydnových, Mozartových a Beethovenových přinesla romantická symfonická báseň, ale dal svým dílům vnitřní členění, které respektuje zásady hudební architektury. V Koncertu č. 1 Es dur pro klavír a orchestr, napsaném v roce 1849 a později dvakrát přepracovaném, vystupují do popředí rysy heroismu. Hlavní téma má vysloveně robustní charakter, a po zpěvném středním dílu a přechodovém Allegrettu vivace je z inverze vstupního motivu vystavěn lesklý úsek finální. Koncert č. 2 A dur pro klavír a orchestr, započatý už v roce 1839, dostal svou definitivní podobu r. 1856. I tady v nepřerušovaném proudu hudby zní nejprve adagiové lyrické téma. Teprve potom se objeví pevné kontury mohutně znějícího druhého tématu. Průhledně jasná lyrická pasáž sólového nástroje vyústí do závěrečné partie. Ta potom dospívá ve velkém oblouku k dramaticky vzrušenému a pateticky bojovnému vrcholu. Nejpřesvědčivějším dokladem Lisztova úsilí o návrat k prevnější formě však zůstává Sonáta h moll pro klavír z let 1852-1853: dílo věnované Robertu Schumannovi je rovněž tesáno z jednoho kusu, i když ovšem rozčlenění do čtyř úseků je dobře patrné. Sonáta má do jisté míry autobiografické rysy. Připomíná monumentální chrámovou stavbu, do níž je uložena nanejvýš osobní zpověď s hlubokým všelidským poselstvím.

Valentina Kameníková (1930-1989) pocházela ze Sovětského svazu; v Oděse vystudovala klavírní obor, od šedesátých let žila v Praze. U nás i v zahraničí se do povědomí mnoha posluchačů zapsala mj. skvělými výkony při provádění i nahrávání klasického (Haydn, Mozart - cena "Wiener Flötenuhr") i romantického repertoáru (Chopin) a klavírních děl Rachmaninových a Prokofjevových.

Státní filharmonie Brno patří dnes vedle České filharmonie a Pražských symfoniků k trojici špičkových českých těles. Vznikla v roce 1856 z původně krajského orchestru a zejména s dirigenty Břetislavem Bakalou, Jaroslavem Voglem, Jiřím Waldhansem a Františkem Jílkem dosáhla pozoruhodné hráčské úrovně i interpretační zralosti.

Po pět sezón (1972-1977) působil ve Státní filharmonii Brno i dirigent Jiří Bělohlávek (1946), jenž se po studiích na pražské konzervatoři a na Akademii múzických umění a po činnosti v Brně stal na podzim 1977 šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a r. 1990 šéfdirigentem České filharmonie.
Petar Zapletal