Čím bohatší interpretační tradicí se může pyšnit klavírní odkaz Fryderyka Chopina (1810-1849), tím náročnější a choulostivější úkol staví tato hudba před každého koncertního umělce. V Praze zdomácnělá odchovankyně oděské a moskevské klavírní školy Valentina Kameníková (1930-1989) se takového úkolu ujala právem. Patří nejen k nejvýznamnějším pianistickým zjevům, nýbrž také k neuznávanějším pedagogickým osobnostem české hudební kultury. Díky přímo bytostnému vztahu k velkým romantikům se právě Chopin ocitl mezi umělčinými největšími repertoárovými dominantami. Dokazovaly to jak její chopinovské konceertní kreace, tak průběžně realizoané chopinovské gramofonové projekty, z nichž kompletní snímek Balad, nahraný už v první etapě umělčina vrcholícího uměleckého zrání, představuje nádherný příklad vzácného souznění mezi interpretem a tvůrcem. V kontextu celého Chopinova tvůrčího odkazu je čtveřice Balad vůbec nejtypičtějším projevem skladatelovy klavírní poetiky. Nejde o cyklus vytvořený v jednom proudu, nýbrž o čtyři naprosto svébytné skladby, jež se mohou provádět samostatně a jež se rodily v průběhu více než deseti let. Na druhé straně ovšem mají Chopinovy Balady zřetelné společné znaky ať už v rovině inspirace (podle skladatelova vyznání byly komponovány pod dojmem balad Adama Mickiewicze), nebo hudebního myšlení, v tomto případě obzvlášť básnivého a stavebně nekonvenčního. Výrazný epický náboj Chopinových Balad, v nichž se zrcadlí skladatelova příznačná melancholie i prudká vášnivost, neznamená jejich programnost; na to, aby mohla být tato hudba skutečným ilustrátorem konkrétních příběhů, má každá z pianisticky geniálně stylizovaných Balad až příliš strhující vzlet. První Balada (g moll, op. 23) z let 1831-1835, věnovaná baronu von Stockhausen, je vystavěna na dvou základních myšlenkách (melancholický valčík a lyrická kantiléna), jež jsou v neustálém víru stupňovány: původně melancholické téma se proměňuje na výbušné a z křehké lyrické melodie vyrůstá heroické téma akordického charakteru. Druhá Balada (F dur, op. 38) z přelomu let 1838-1839 vznikala během skladatelova pobytu na středomořské Mallorce, kde Chopin prožíval první měsíce svého milostného vztahu k George Sandové. Oproti první Baladě je mnohem vyrovnanější a svým celkovým hudebním výrazem vystihuje atmosféru Mickiewiczovy balady o tajemném litevském jezeře, v jehož hlubinách jsou ukryti dávní hrdinové a z něhož se v noci ozývá hlahol zvonů spojený s řinčením zbraní. Skladba je věnována Robertu Schumannovi jako výraz díků za přízeň, kterou tento skladatel projevoval Chopinovi ve svých kritických postřezích. Třetí Balada (As dur, op. 47) z let 1840-1841, věnovaná skladatelově přítelkyni P. de Noailles a inspirovaná baladami o zpívajících vodních vílách (Mickiewicz, Heine), je z celé čtvrřice nejlyričtější. Zvláštní kouzlo dodává této hudbě také rafinovaně jemná hra s rytmickým přízvukem. Čtvrtou Baladou (f moll, op. 52) z roku 1842, dedikovanou baronce Ch. Roschildové, gradují Chopinovy intimně básnické baladické zpovědi do niterného dramatu. Nepřetržité, až horečné napětí neobvykle rozvinuté evoluční plochy (čtvrtá Balada je ze všech nejrozměrnější) ústí do zcela ojedinělého energického hudebního přívalu cody, jedné z nejvelkolepějších partií z celého Chopinova klavírního odkazu.
Miloš Pokora