'Valentina Kameníková (1930-1989) patřila k nejvýraznějším osobnostem české poválečné interpretační scény. Narodila se v ukrajinské Oděse, ale od roku 1957 žila v Československu. Od roku 1963 pedagogicky působila na pražské konzervatoři, roku 1970 se habilitovala jako docentka AMU. Její umění znali posluchači ve většině evropských zemí a oceňovali ji především jako interpretku ruské hudby (její nahrávku Čajkovského Velké sonáty op. 37 stavěla zahraniční kritika výše než nahrávku Svjatoslava Richtera!), ale i vídeňských klasiků - její nahrávka Mozartových sonát dostala cenu "Wiener Flötenuhr"vo. Jako typická představitelka ruské klavírní školy vynikala téměř neomezenými technickými schopnostmi a vytříbenou úhozovou kulturou. S výhodou při hře využívala svého výbušného temperamentu a osobité tvůrčí inteligence.
V období 1963-1988 natočila Kameníková pro Supraphon více než padesát stěžejních děl světové klavírní literatury. Nahrávka Beethovenových sonát je jedním z jejích posledních studiových počinů a Supraphon ji vydává na digitálním nosiči k poctě klavíristčiných nedožitých 70. narozenin.

Dvaatřicet klavírních sonát tvoří osu uměleckého odkazu Ludwiga van Beethovena (1770-1827) a lze na nich krok za krokem sledovat vývoj jeho umění. Beethovenovi bylo vyhrazeno naplnit sonátovou formu silou kompoziční logiky a definovat ji s konečnou platností jako princip, který má pro hudební klasicismus zásadní význam podobně jako pro baroko fuga. Základy ke své epochální klavírní tvorbě položil po příchodu do Vídně v roce 1795 v trojici sonát op. 2 , věnovaných Josephu Haydnovi a již zde přinesl jasně formulovaný, obsahově bohatý program založený na koncentraci uměleckého obsahu a pregnantní formě. V dalších třech sonátách shrnutých pod opusové číslo 10 dal ještě více světu důrazně na srozuměnou, že nehodlá jít vyšlapanými cestami. Tradiční formální kánony respektoval jen pokud vyhovovaly jeho uměleckým záměrům, obvykle je však přizpůsoboval velikosti svých myšlenek, nebo je dokonce obracel naruby.
Sonáta F dur op. 10 č. 2 stojí svým výrazem v protikladu k předcházející sonátě c moll - vše je v ní jasné a utěšené, na mnoha místech se zdá, že slyšíme bodrý haydnovský humor a vtip. Lehce nastíněné Allegretto v tónině f moll zastupuje scherzo a v jeho triu v Des dur již cítíme závan romantismu, kdežto závěrečné presto uvedené veselým "fagotovým" tématem se postupně rozvine do bujného závěru, jehož závěrečný akcent tvoří breughelovský obrázek selského tance.
Jen o málo pozdější Sonáta c moll op. 13 již náleží k vrcholům Beethovenovy klavírní tvorby. Je to hudba tragicky poznamenaná otřesem z poznání blížící se hluchoty. Zde začíná Beethovenův celoživotní heroický boj s démonem neustálých zdravotních potíží, především s úplnou ztrátou sluchu. Sám skladatel ji nadepsal "Grande Sonate pathétique" a jako novum do sonátové tvorby přinesl pomalý úvod - Grave -, v jehož tečkovaném rytmu slyšíme patos francouzských operních předeher a pochodů revolučních oper. Takto zahajoval své symfonie Joseph Haydn, ale u Beethovena to není jen dekorativní introdukce, nýbrž tragické gesto, od něhož se odvíjí celé další hudební dění. Věta uchvacuje dosud nikdy neslýchanou výrazovou silou, nenalezneme zde žádné kompoziční rafinovanosti, nýbrž vše se soustřeďuje k lapidárnímu vyjádření tragického životního pocitu. Do říše snů o štěstí nás zanese nebesky čisté, jímavé adagio a závěrečné rondo opět v c moll jen dopoví drama úvodní věty. Není zde však ještě osvobozující vítězná katarze jako v 5. symfonii, nýbrž jen váhavá otázka a existenciální strach z budoucnosti.
Představíme-li si celý vývoj klavírní sonáty před Beethovenem, pochopíme, že úvodní věta Sonáty cis moll op. 27 č. 2 působila na posluchače jako zjevení a fascinovala ničím nenarušenou jednotu výrazu. Název Měsíční svit, který jí dal básník Rellstab a pod kterým je dnes známa široké veřejnosti, nevystihuje vůbec její obsah. Ve skutečnosti to je oplakávání mrtvého, elegický protiklad ke smutečnímu pochodu ze sonáty op. 26. Mnohem blíže skutečnosti byl Ferenc Liszt, když kratičké scherzo v Des dur, které následuje, nazval "květinkou mezi dvěma propastmi", neboť finále, myšlenkové jádro celé sonáty a cíl jejího myšlenkového vývoje, zvedá stavidla přívalu bolesti a v divokém prestu se na nás valí s drtivou silou, která posluchače zcela pohlcuje.
Poslední sonáta na tomto CD, Sonáta C dur op. 53 známá podle dedikace jako Valdštejnská, je nejčistší inkarnací ducha klasicismu v antickém slova smyslu. Je jako monumentální řecká socha z bílého mramoru, která na nás ve své svrchované umělecké dokonalosti klidně hledí přes propast času. Žádná jiná Beethovenova sonáta není tak prostá konfliktů a citových otřesů, z žádné jiné nevyzařuje tak intenzivní apolinský jas. Ve Francii zdomácnělý název L'Aurore - Jitřenka vystihuje v tomto případě dobře charakter této podivuhodné hudby. Dlužno dodat, že sonáta představuje nový stupeň klavírní virtuozity a výzvu následujícím generacím klavíristů a že její technické obtíže překonávají vše, co bylo do té doby v klavírní literatuře napsáno.
Jaroslav Holeček