Letos si připomínáme nedožité sedmdesáté narozeniny v Čechách působící klavíristky gruzínsko-židovského původu Valentiny Kameníkové (1930-1989). Umělkyně patřila k nejvýraznějším osobnostem české poválečné interpretační scény. Narodila se v ukrajinské Oděse, ale od roku 1957 žila v Československu. Posluchači ji oceňovali především jako interpretku ruské hudby (její nahrávku Čajkovského Velké sonáty op. 37stavěla zahraniční kritika výše než nahrávku Svjatoslava Richtera!). Jako typická představitelka ruské klavírní školy vynikala téměř neomezenými technickými schopnostmi a vytříbenou úhozovou kulturou jakoži osobitou tvůrčí inteligencí.
V období 1963-1988 natočila Kameníková pro Supraphon více než padesát stěžejních děl světové klavírní literatury. Její nahrávka Čajkovského koncertu patří k nejlepším v historii gramofonového průmyslu a byla zařazena do Zlatého fondu Supraphonu.


V druhé polovině sedmdesátých let prožíval Petr Iljič Čajkovskij (18401-1893) období velkých osobních trápení, zároveň to však byl čas mocné a šťavnaté tvůrčí inspirace, která budoucím generacím zprostředkovala skladby výjimečných hodnot ve všech významných žánrových oblastech. Byla to doba vzniku nejlepších Čajkovského scénických děl - Labutího jezera a Evžena Oněgina, závažných skladeb symfonických, například 4. symfonie a fantazie Francesca da Rimini a z koncertantního oboru Rokokových variací, houslového koncertu a - prvního klavírního koncertu, jednoho z nejslavnějších romantických instrumentálních koncertů.
Koncert pro klavír a orchestr b moll op. 23 napsala Čajkovskij v zimě 1874-75 na popud ředitele moskevské konzervatoře a klavírního virtuosa Nikolaje Rubinštejna, kterému skladbu věnoval a jenž měl být také jejím prvním interpretem. Když se však skladatel na Vánoce 1874 trojici svých hudebních přátel s Rubinštejnem v čele s hotovým dílem - zatím v dvouklavírní verzi s nevypracovanou instrumentací - pochlubil, zažil trpké zklamání. Rubinštejn namísto očekávané pochvaly či dobře míněných rad skladbu po prvním přehrání neuváženě odsoudil jako "banální, neohrabanou a nešikovně napsanou" a žádal na Čajkovském její podstatné přepracování podle svých představ. Hrdý umělec však neustoupil, změnil dedikaci a prvním interpretem koncertu se v americkém Bostonu stal 25. října 1875 Čajskovského obdivovatel, slavný německý dirigent a klavírista Hans von Bülow. Ruská premiéra díla se konala týden nato v Petrohradě a pro nás není bez zajímavosti, že je s ruským klavíristou Krossem nastudoval český dirigent Eduard Nápravník.
Koncert má výrazně symfonický charakter a značně se liší od tehdy v Rusku oblíbené konzervativní, vnějškově virtuózní formy koncertu inspirované Mendelssohnovým vzorem. Na interpreta jsou tu kladeny značné technické požadavky, a to - v souladu s celkovou zvukovou mohutností a požadavkem prosazení sólového partu vůči orchestrálnímu tutti - s oktávovou a akordovou technikou dominující nad jemnou prstovou drobnokresbou.
Okřídlené téma patetické introdukce (Des dur) k první větě skladby je postaveno na melodii, kterou Čajkovskij slyšel na trhu v ukrajinské Kamence u Kyjeva v podání slepých žebravých muzikantů. Tento nejslavnější úsek z celého koncertu je pozoruhodný i svou neobvyklou stavebnou samostatností: jakkoli je závažný, skladatel se k němu po jeho dvojím zaznění již nevrací. K folkloru Čajkovskij sáhl ještě ve střední části pomalé věty, vypůjčiv si v té době populární francouzskou píseň Il faut s'amuser, danser et rire, a ve finále, jehož hlavním tématem je Jarní píseň z Rubcovy sbírky ukrajinských písní.
Folklorem ovlivněná tematika, ale i přehledná forma, jadrná rytmika a strhující zvukovost klavíru i orchestru měly již od premiéry vliv na mimořádnou posluchačskou oblibu koncertu b moll. Přestože nezůstal ve skladatelově odkazu jediným svého druhu, překonává klavírní koncerty G dur a Es dur i Fantazii pro klavír a orchestr svou uměleckou hodnotou a z ní vyplývající světovou popularitou.
Velkou sonátu (Grande sonate) G dur op. 37 začal Čajkovskij psát na jaře 1878 v Clarens u Ženevského jezera, kde se psychicky zotavoval z bolestného rozpadu svého ukvapeně uzavřeného manželství. Pracoval tehdy současně ještě na další závažné skladbě - houslovém koncertu - a sonátu dokončil koncem léta onoho roku na statku své sestry poblíž Kyjeva. Grande sonate je považována za první skutečnou ruskou klavírní sonátu, a to přesto, že Čajkovskij první dílo této formy vytvořil již dříve: sonáta cis moll (1865) je však pouhým dokumentem doby.
Přídomek "velká" nese sonáta plným právem a její až symfonická rozložitost (posledních 17 taktů skladby tvoří jen tónický trojzvuk!) je patrně důvodem, proč na koncertních pódiích nezdomácněla. Sám autor byl potěšen způsobem, jakým Nikolaj Ruibinštejn "hraje onu poněkud suchou a složitou věc". Na nás dnes skladba působí téměř jako klavírní skica orchestrálního originálu a nehledě na její interpretační obtížnost zejména po stavebné stránce, poskytuje posluchači cenný vhled do tvůrčí dílny budoucího předního evropského symfonika.
Vít Roubíček