Komentář k původnímu albu 1110 2959 Supraphonu z roku 1982:
V letech 1720-1731 byl v Mannheimu postaven nový zámek, který byl pak až do r. 1778 sídlem kurfiřtů, spravujících Falc. Nová rezidence se stala důležitým kulturním centrem, především hudebním.
1741 sem byl povolán do funkce kurfiřtského kapelníka Jan Václav Stamic (1717 Německý, nyní Havlíčkův Brod - 1757 Mannheim). Orchestr, který pod jeho vedením dosáhl evropské proslulosti, se stal působištěm slavné mannheimské školy, sdružující hudebníky, kteří experimentálně zaváděli mnohé kompoziční a přednesové novoty. Stamic (kterého pozdější historie ocenila jako jednu z nejprogresivnějších skladatelských osobností té doby) byl vůdčím duchem modernizačních snah a svým dílem se přičinil např. o ustálení formového schématu klasické symfonie (2. zpěvné téma v 1. větě, menuet na 3. místě cyklu atd.). Generálbasu se v Mannheimu užívalo jen málo, větší úlohy se dostalo dechům. Dobovou "senzací" bylo orchestrální srescendo a diminuendo, do té doby neužívané.
Stamic dosáhl velkých úspěchů svými díly i v Paříži, jež byla s francouzsky orientovaným Mannheimem v čilých stycích.
Sinfonia in G (Symfonie G dur) je na tomto snímku prezentována v úpravě Adama Carse (1936) jako třívětá. Podle badatele Wolfa (USA) se v Berlíně, Bruselu a Regensburgu nalézá v jejiích materiálech ještě menuet. Neobyčejná pregnantnost, ba rustikálnost krajních vět tvoří ostrý kontrast k bohatě rytmicky členěnému, francouzsky zjemnělému Andantinu. Jak tyto protiklady, tak přesně a jednoduše konturovaná 1. věta se všemi náležitostmi sonátové formy demonstrují typické znaky Stamicova symfonismu.
František Xaver Richter (1709 v Holešově na Moravě - 1789 ve Strassburgu) přišel do Mannheimu 38letý. Jeho dílo, do té doby spíše barokní, se od tohoto data připodobňuje modernějšímu klasicismu. Richter se však nezříká např. kontrapunktických postupů, užívá je jen v novém kontextu, jak ukazuje finále Sinfonie in A (Symfonie A dur). V jeho lehké, pevné konstrukci, stejně jako v půvabných hobojových průtazích na začátku Andante poco, lze rozeznat prvky, které později nalézáme v symfoniích Mozartových.
Jan Václav Stamic měl dva hudebně činné syny - Karla (1745 Mannheim - 1801 Jena) a Antonína Tadeáše (1750 Německý Brod - mezi 1796 a 1809 Paříž). Těžiště tvorby obou je jako u otce v instrumentální oblasti. Karel Stamic vystupoval jako houslista a skladatel v Paříži, Londýně, Praze, Norimberku, pár let žil v Petrohradě a r. 1794 se usadil v Jeně jako ředitel akademických koncertů. Jeho koncertantní symfonie jako novodobé oživení concerta grossa uvolnily v 70. letech vlnu koncertantní produkce.
Symfonie La chasse má už některé rysy romantické - především větší, barevnější obsazení, účast lesních rohů v pomalé větě. Zvláštností díla jsou uzavřená fanfárová témata a signály v průběhu 1. a poslední věty (tam několikrát dokonce bez průvodu, jen v hobojích a hornách), které by bylo možno prakticky bez kompozičních zásahů převést na užitkovou hudbu pro parforsní hon.
Antonín Stamic vstoupil do mannheimské kapely r. 1764. Stejně jako jeho bratr byl žákem otce a Christiana Cannabicha. Působil jako člen královské kapely v Paříži. Sinfonia in Es (Symfonie Es dur) (již podobně jako ostatní díla této nahrávky nelze přesněji vročit) je typicky divertimentovým dílem hudebního rokoka: autor tu maximálně užívá ustálených obratů, sekvencí, typizovaných závěrů frází a výplní. Tato hudba je vzácně věrnou obdobou nezávazné, do tónů převedené duchaplné salónní konverzace a přenáší tak posluchače sugestivně do světa francouzsky orientovaného milieu 18. století.
Olga Zuckerová