Tato CD přinášejí dvě nejvýznamnější a zároveň nejrozměrnější romantické symfonie rakouské hudby.
Symfonii C dur, D 944 "Velkou" komponoval Franz Schubert (1797-1828) v posledních třech letech před svou smrtí. Provedení tohoto díla, které bylo určeno pro vídeňskou Gesellschaft des Musikfreude (Společnost přátel hudby), se však nedočkal. Teprve po deseti letech si partitury povšiml Robert Schumann, když u Schubertova bratra prohlížel skladatelovu pozůstalost. Ihned byl nadšen neobyčejností tohoto díla a prosadil jeho uvedení v Gewandhausu v Lipsku. Naráz bylo jasno, že tato skladba daleko převyšuje vše, co bylo vytvořeno v pobeethovenovském období. Tato symfonie měla velký vliv na další generace hudebních romantiků a velice si jí např. vážil Gustav Mahler.
První věta má za introdukci Andante o tématu, které přednášejí lesní rohy jako slavnostní fanfáru, plnou vábícího kouzla, které důvěrně známe z pozdějších Weberových skladeb. Pak nastoupí Allegro ma non troppo s vyzývavým vstupním motivem sestupné kvarty, kterou v dalším tematickém rozvinutí vystřídá halasná kvarta vzestupná. Druhé téma přináší v terciích ozvuk jakési lidové melodie, která svědčí o zemitém základu Schubertovy hudby. Třetí téma je pak exponováno pozouny, jejichž zvuk vychází z tajuplné hloubky jako dunivý hlas z útrob země. Druhá věta, Andante con moto, přináší zpěvnou melodii v tečkovaném rytmu, kterou vystřídá výrazně kontrastní téma druhé v zjemnělém zvuku smyčců. Scherzo třetí věty, Allegro vivace, počíná drsným a útočným staccatovým motivem. Je to hudební myšlenka, která se v průběhu této věty neustále objevuje a vnáší vzruch do celé výstavby. Druhé téma má třídobý charakter oblíbeného rakouského lidového tance ländler. Finálová čtvrtá věta, Allegro vivace, má neobyčejně rozměrné hlavní téma, které exponuje vzletnou myšlenku, neustále stupňovanou a instrumentačně zvýrazňovanou. Když skončí tento úsek skladby, zazní po kratičké pauze nové, ještě rozlehlejší melodické téma. Jako by se tu roztančilo zosobnění života a radosti.

V roce 1882 byl osmapadesátiletý Anton Bruckner (1824-1896) naposledy za Wagnerova života v Bayreuthu. Přijel tam, aby slyšel provedení Parsifala. Pod dojmem setkání se svým hudebním idolem počal Bruckner komponovat svou VII. symfonii E dur (Edition Leopold Nowak). Je to dílo plné vroucnosti a intenzivně prožívaného citu. Sám Bruckner byl užaslý a vyprávěl, jak vznikala hlavní hudební myšlenka první části. Prý se mu v noci zjevil jeho přítel kapelník Dorn a nadiktoval mu téma, které prý mu přinese štěstí. Je to téma skutečně pozoruhodné. Od časů Schubertovy Symfonie C dur "Velké" je to nejrozměrnější a zároveň i nejbohatší tematická myšlenka v celé světové symfonické tvorbě. Rovněž druhá část, Adagio, vyniká svým obdivuhodným základním tématem, které je přednášeno čtyřmi wagnerovskými tubami za doprovodu hlubokých smyčců. Je navozen dojem hlubokého smutku. Podle Bucknerova vyprávění vzniklo toto téma v době Wagnerova skonu v Benátkách v roce 1883. Třetí část je ostré Scherzo, které má rytmicky úsečné základní téma. Je to zobrazení jakési drsné skutečnosti, postavené proti majestátu smrti a věčného života. Tympánová rytmická figura tvoří přechod k Triu idylického, ale přitom opět abstraktního rázu. Finále přináši znovu výrazné, obsáhlé téma, kde poznáváme tematickou přibuznost s úvodní částí symfonie. Druhým tématem je chorál, velká hrdinská modlitba, která silně zvyšuje kontrast. Jako by chtěl skladatel předvést rozpor mezi vůlí k boji a nutnou pokorou před nejvyšší mocností.
Sedmé symfonie se ujal mladý Brucknerův žák, dirigent Artur Nikisch a provedl toto dílo poprvé 30. prosince 1884 na koncertu v Gewandhausu v Lipsku. Uvedení přineslo šedesátiletému autorovi slávu věhlasného symfonika, o kterou celým svým prací naplněným životem usiloval.
Ivan Ruml