Největší finský skladatel Jean Sibelius (1865-1957) byl především symfonikem. Napsal celkem devět symfonií - tradiční počet, zahrneme-li i nečíslovanou vokální symfonii Kullervo z r. 1892 a údajnou osmou z r. 1932, od jejíhož provedení bylo upuštěno a která byla podle skladatelových pokynů po jeho smrti zničena.
5. symfonie Es dur op. 82 byla komponována za první světové války, kdy se Sibelius odebral do ústraní svého venkovského sídla v Järvepää. V září 1914 si píše do deníku: "Opět v hlubokém zarostlém údolíčku. Nejasně se mi začínají jevit obrysy hory, na kterou určitě vystoupím..." Vrcholem hory byla nová symfonie, jejíž premiéru Sibelius sám dirigoval na koncertě Helsinské filharmonie, pořádaném u příležitosti skladatelových 50. narozenin, 8. prosince 1915. Tehdy se dílo skládalo ze čtyř vět, které sebekritický autor dvakrát přepracoval a tak až v r. 1919 se 5. symfonie objevila ve své konečné třívěté formě. Výsledkem je skladba olympské svěžesti a čistoty projevu, zrozená v době úplného chaosu ve světských záležitostech - mistrovské dílo přitakávající životu, inspirované nádherou přírody a vírou v konečné vítězství pravdy.
Labuť z Tuonely z roku 1893 je nejznámější ze čtyř legend o hrdinovi Lemminkäinenovi. Stejně jako předchozí symfonie Kullervo, jsou tyto legendy založeny na finské epické básni Kalevala, která celý život Sibelia fascinovala. Jejich hudba je skladatelovou odpovědí na Wagnerovy opery, které mladému Finovi učarovaly, když studoval ve Vídni na počátku devadesátých let. Labuť z Tuonely je vlastně kompozice, kterou skadatel vyňal ze své předehry k zamýšlené opeře, založené na finském bájesloví. Tuonela je země Smrti, obklopená černými vodami, na nichž se majestátně vznáší labuť. V této obratně instrumentované symfonické básni je truchlivá labutí píseň svěřena anglickému rohu podporovanému sordinovanými dělenými smyčci. Scénická hudba k Bouři, dokončená v r. 1926, je spolu se symfonickou básní Tapiola posledním významným dílem, které Sibelius zveřejnil, než se dobrovolně uchýlil do ústraní v milovaném Järvenpää, kde strávil, bez dalšího komponování, dalších třicet let. Překvapivě zvukomalebná předehra vyvolává představu bouře, přivolané Prosperem na počátku Shakespearovy dramatické hry, a ztroskotané lodi.
Italský dirigent Gaetano Delogu (1934) zahájil svoji profesionální kariéru poté, co mu byla udělena 1. cena v soutěži mladých dirigentů ve Florencii. V r. 1968 zvítězil v mezinárodní soutěži Dimitrije Mitropoulose v New Yorku, což mu umožnilo pracovat převážně v USA. Dirigoval také mnoho evropských orchestrů a s Českou filharmonií vystoupil poprvé v r. 1975. Delogu nahrál pro Supraphon mezi jiným Rossiniho operní předehry. Verdiho Quattro pezzi sacri, Mendelssohnovu "Italskou" a "Reformační" symfonii a několik významných děl Paula Hindemitha.
Patrick Lambert