Ferenc Liszt (1811-1886) byl bezesporu jedním z géniů romantického věku. Byl bytostí extrémně obdařenou, disponující výjimečným rejstříkem bohatství talentů a vloh, osobnost silná a progresívní ve svém mnohostranném nadání i v osobních vlastnostech. Zanechal mohutnou, zakladatelskou stopu ve světovém hudebním vývoji. Hlavní jeho význam spočívá ve třech oblastech: v klavírní hře a klavírní skladbě, v průkopnické činnosti skladatelské, dirigentské a teoretické v oboru programních symfonických žánrů, a v organizačních koncepcích a podnětech pro hudební život - ponecháme-li stranou jeho humanisticky altruistické vztahy vůči ostatním umělcům. Ve svém čase byl oslňujícím zjevem uměleckého světa, vyzařujícím svůj pozitivní vliv na současníky i na mladší generace (mj. i na mladého Smetanu).
Stačil toho mnoho. Od mládí, kdy byl "zázračným dítětem", studoval kromě hudby filosofii, literaturu, byl stále na koncertních cestách a při tom komponoval (v této době samozřejmě převážně díla klavírní, příp. písňová; z té doby pochází množství transkripcí, parafrází, fantazií, koncertních etud, rapsódií inspirovaných intonacemi nejrůznějších národů, aj. virtuózních skladeb). Procestoval téměř celou Evropu (navštívil několikrát i Prahu, kde měl blízké přátele a oddané ctitele, nadšené pro tehdy revoluční umělecký směr, který právě Liszt probojovával). Jako pianista založil novou éru virtuozity, objevil nové nástrojové dimenze. Jeho nadání bylo podle dobových zpráv a svědků nadobyčejné, jeho způsob hry fascinující a podtrhoval jej ještě magický účinek celého zjevu.
Už od raného mládí a po celá léta koncertního působení toužil Liszt napsat velký klavírní koncert podle svých zásad a představ, který by nebyl jen přehlídkou pianistického arzenálu, ale který by byl i obsahově průbojný a formálně nový.
I. klavírní koncert Es dur zrál ve skladatelově povědomí od třicátých let 19. století a stal se až prototypem romantického díla, efektní koncertní skladby svého druhu, a jeho základní pregnantní téma je obecně známo.
Koncert se přitom nápadně liší od dobových virtuózních děl - obsahem i formou. Je vlastně jakoby jednovětý, jakoby vytepán z jednoho kusu. Liszt (jako před ním již od časů Beethovenových dospívá k monotematismu i Schumann a Berlioz) usiloval o jednolitou, logicky scelenou stavbu, v podstatě vyrostlou z jediného tématu. Toto téma prochází širokým spektrem autorovy fantazie a transformuje se v nových situacích, tvarech a spojeních. Velké úsilí o jednotu a sevřenou formu je domýšlením snah Schumannových, i reakcí na dobové romantické projevy beztvaré nevázanosti (jež sám Liszt v mládí pěstoval). Jednolitý masiv určuje i poměr sólového nástroje k orchestru. Obě složky splývají v organický celek, struhující jak energií, tak krásou lyrických míst. Působí jako mohutná symfonická věta.
Sólový nástroj vyniká zářivým leskem a patosem, vyvěrajícím zcela přirozeně z plnokrevné invence celého díla. Liszt tu plně využil a spojil pianistické profesionální zkušenosti s podivuhodnou klavírní představivostí a důmyslem, Dílo je ohňostrojem zvukových kaskád a virtuózních nápadů a je na interpretovi, aby příliš nezdůrazňoval bravurní lesk, ale spíše duchaplnou fantazijní práci a vnitřní emocionální napětí, jímž je dílo nabito.
Citováno ze skvělého a výstižného komentáře Marie Ernstové k jinému supraphonskému vydání Lisztova díla a speciálně I. klavírního koncertu Es dur