Z komentáře k původnímu LP albu 1110 2637, které vydal Supraphon v roce 1980:
Pětice předeher na desce je reprezentativním průřezem instrumentální složkou tvorby Gioacchina Rossini (1792-1868).
Počínaje Italkou v Alžíru (1813) a konče Vilémem Tellem (1829), přes Lazebníka sevillského (1816), Straku zloděku (1817) a Semiramis (1823) jsou přehlídkou skladatelových uměleckých vrcholů....
Z nich právě Italka v Alžíru přinesla úspěch největší a trvalý. Hraje se dodnes, avšak i na osudech jejího uvádění je patrné to, co je příznačné pro mnohé Rossiniho opery: nejpopulárnější a stále hraná je právě předehra. V její kompozici jsou obsaženy všechny zásadní znaky rossiniovské ouvertury. Skládá se ze dvou hlavních částí: volné, která je úvodem k rychlé a humorně laděné druhé části, zpracované v sonátové formě. Graciózní strojová sóla nebo unisona však jeho instrumentaci neubírají na barvitosti a svěžesti.
Uplatnění hoboje v právě zmíněné ouvertuře je toho krásným příkladem....
Od roku 1814 do roku 1816 napsal Rossini pět oper...tyto opery zanikly bez většího uměleckého ohlasu, až na jedinou skladbu - ouverturu - která se přestěhovala od opery Aureliano v Palmi k další vážné opeře Alžběta, královna anglická,
a pak, už natrvalo, k Lazebníku sevillskému, a to tak vhodně, jako by nikdy nepatřila jinam. Dnes to připadá neuvěřitelné, ale v tehdejší době bývala předehra pouhým hudebním zahájením večera a s vlastní operou
nemusela motivicky nijak souviset, ostatně se nezřídka stávalo, že v samotném ději se tragické momenty podbarvovaly veselou hudbou.
Opera semi-seria Straka zlodějka má rovněž předehru vhodnou spíše ke komické opeře, než k dramatickému ději, v němž běží o lidský život. Nesporně však náleží k nejlepším instrumentálním výtvorům Rossiniho a nadto také již motivicky souvisí s hudbou užitou v samotném ději....
V Semiramis použije Rossini motiv oblíbené německé písně Freut auch des Lebens; nechá jej zaznít i v předehře mystickém hlasem čtyř lesních rohů.
Tato předehra kompozičně poněkud vybočuje ze zvyklostí Rossiniho instrumentálních kompozic a náladově se daleko více přimyká k monumentálnímu rázu celé opery...
Revoluční kvas Paříže v Rossinim oživí vzpomínky na italské tužby po svobodě a vdechne sympatie, které ovlivní zrod Viléma Tella. Námětu F. Schillera věnoval skladatel tolik pozornosti a času, kolik nebylo zasvěceno žádnému jinému jeho dílu.
Samotná předehra pak je vůbec nejhranější jeho instrumentální skladbou. Úvodní Andante..je meditativní obecnou promluvou o citech a tužbách člověka...Závěr celé skladby ohlášený fanfárou trubek a lesních rohů vyznívá jako lidské opojení bojem spějícím k vítěznému konci. Celá skladba je tak vybudována na symbolickém kontrastu mezi obrazy rozpoutaných živelných sil a niterným hudebním výrazem ušlechtilého kolektivního úsilí člověka...
Ludomír Česenek, 1979