Komentář k původnímu LP albu 1111 3375 Supraphonu z roku1984:
Jiří Teml (1935 prošel zajímavou tvůrčí cestou, jejímž výsledkem je osobitá skladatelská poetika. Teml směřuje k svébytné práci s kompozičním detailem, s nástrojovým zvukem, po formální stránce mu nejlépe vyhovují fantazijní útvary s nově nalézanou stavebnou logikou. Mezi jeho reprezentativní díla patří Toccata pro housle a orchestr (1974), houslový koncert (1976) a Fantazie-koncert pro housle, harfu a orchestr (1982-83).Vedle řady komorních skladeb vyšly z Temlova pera úspěšné skladby varhanní. Fantasia appassionata (1972) byla odměněna 2. cenou v soutěži o nejlepší varhanní skladbu pro mezinárodní soutěže Pražského jara 1975. Tři ritornely z roku 1977 byly následujícího roku poprvé uvedeny Janem Horou v Praze a v podání téhož interpreta zazněly s ohlasem i v zahraničí. Trojice ritornelů tvoří uzavřený celek, spjatý vnitřními materiálovými vztahy, mezi krajní ritornely vzrušené a dramatické je vložen ztišený ritornel meditativní.
Milan Slavický (1947), ve skladbě žák J. Kapra a C. Kohoutka na brněnské JAMU, se prozatím věnoval především žánrům symfonickým (Pocta Saint-Exupérymu, Dyptych pro velký orchestr, houslový koncert Cesta srdce, symfonický obraz Země lidí (a komorním) Musica lirica, tria Prosvětlení I a Prosvětlení II, smyčcový kvartet Dialogy s tichem, La voce soave k Mozaartově poctě pro celestu a osm dechových nástrojů. Autor usiluje o spojení sevřené stavebnosti a barvité zvukovosti s výrazovou emocionální působivostí svých děl. Monolit z roku 1979 je Slavického skladbou pro varhany. Je koncipována jako mohutně vyklenutý oblouk od pianissima k fortissimu a zpět, rozvíjející výchozí melodický tvar do složitého hudebního proudu, který využívá i citace tónů a navrací se zpět ke svému výchozímu bodu. Monolit zazněl poprvé na jaře 1980 v Domě umělců v Praze v nastudování Jana Hory.
Ctirad Kohoutek (1929) zúročuje od poloviny 60. let své důkladné teoretické studium novodobých skladebných technik v osobitých dílech, v nichž uplatnil vlastní, tzv. projektovou kompoziční metodu (orchestrální skladby Teatro del mondo, Panteon, Slavnostní prolog, Symfonické aktuality). Rapsodia eroica pro varhany je dílem, předznamenávajícím výše zmíněný Kohoutkův tvůrčí vývoj. Vznikla na podzim 1963, poprvé byla provedena v Praze 17. 11. 1964 Josefem Puklem, jemuž je skladba věnována. Autor tu usiluje o navázání na monumentalitu vrcholných barokních skladeb, píše volnější dodekafonickou technikou. Krajní polyfonně motorické a ostře rytmizované díly kontrastují s dílem středním s jemnějším střídáním nástrojových barev.
Petr Eben (1929), vynikající autor děl symfonických, vokálně symfonických, komorních skladeb, písní a sborů, měl k varhanům vždy blízko, neboť tento nástroj sám znamenitě ovládá. Eben je autorem varhanního koncertu, čtyřdílných cyklů Nedělní hudba a Laudes, dvou nejprovozovanějších děl z nové české varhanní tvorby, a z poslední doby Deseti chorálních předeher na témata staročeských chorálů a zejména široce založené devítidílné suity Faust. Mutationes per organo grande e piccolo vznikly v roce 1980 na objednávku Cardiffského festivalu, v jehož rámci dílo uvedl 10. 12. téhož roku anglický varhaník John Scott. Sled sedmi preludií má zvláštní dramaturgii: lichá jsou psána pro plénum moderního nástroje a technicky náročně, sudá naopak jednodušeji a s představou malých barokních varhan. Kontrast je podpořen i tonálně - lichá preludia jsou volně tonální, sudá kotví in A. Interpretace by měla působit tak, jakoby varhaník od jediného pultu ovládal dva nástroje - velký a malý.
Pavel Škála