Z komentář LP 1110 0604 vydaného Supraphonem v roce 1969:
...Výrazné stopy okouzlení jazzovou hudbou shledáváme v řadě Honeggerových skladeb, zvlášť markantně pak právě v Koncertu pro violoncello a orchestr z roku 1929. Je to dílo, jež nikterak nechce odkrývat nové, neznámé světy ani vyhrocovat palčivé otázky, jimiž žila naše doba, zato však naplněné kouzlem bezstarostné pohody a líbezného půvabu. Skladba, planoucí v nepřerušeném proudu, je přesto zřetelně rozčleněna na tři části. Zahajuje ji prostá, něžná lyrická myšlenka, rozvinutá pak využitim jazzových prvků na způsob slow-foxu. Její střední díl vyplňuje vzrušenější Allegro, pro němž následuje návrat k úvodnímu oddílu. Další část skladby, zastupující volnou větu, připomene českému posluchači svou melodickou linií a náladou pomalou větu Dvořákovy houslové Sonatiny. Podle zákona kontrastu následuje opět vzrušenější oddíl, s virtuózními kadencovitými vložkami sólového violoncella. Znovu se ohlásí první téma této části, tentokrát však s rytmicky živým průvodem, načež se proud hudby znovu ztiší a zklidní. Závěrečný oddíl koncertu má útočný začátek s brilantními pasážemi sólového nástroje. Pokračuje pak lyrickou kantilénou, doprovázenou groteskními interjekcemi orchestru. Pozvolna hudební pásmo graduje a vzepne se k vrcholu. Po novém návratu k úvodu první části pak dílo energicky zakončí strhující kóda.
Podobně jako Honeggerovo dílo mohli bychom také Violoncellový koncert Es dur Dmitrije Šostakoviče označit za skladbu spíše příležitostnou; už její vznik, k němuž dal popud sovětský cellista Mstislav Rostropovič, by tomu nasvědčoval. Pokud bychom tím ovšem rozuměli, že jde o dílo pouze okrajového významu, byl by to názor neuvážený. Vždyť tvorba umělce Šostakovičova typu, při vší své vnitřní rozrůzněnosti představuje organický celek, v němž každá, i nejdrobnější skladba má své pevné místo a váhu. Je známo, že těžiště Šostakovičova rozlehlého díla vidíme dnes především v symfoniích, z nichž většina....přešla do klasického fondu moderní hudby, víme však také, jak hluboce se Šostakovič zamýšlel třeba i nad úkolem vytvořit prostou "masovou" píseň, jak postupně v desítkách variant tříbil její tematický materiál, až dosáhl konečně dokonalého výsledného tvaru....Nebo vzpomeňme některých z posledních Šostakovičových smyčcových kvartet, jež oproti obrovským kolosům jeho velkých symfonií působí jako miniatury. A právě v těchto drobnějších dílech rostou často u Šostakoviče překvapivé výhonky nového, právě i taková díla i dílka stále znovu obohacují jeho kompoziční sloh, paletu jeho výrazu, celý Šostakovičův tvůrčí profil. I z tohoto hlediska je třeba posuzovat Šostakovičův violoncellový koncert, i když v něm nejsme svědky smělých výbojů...Skladba je čtyřvětá, přičemž tři poslední části jsou spojeny v jeden plynulý celek. První věta nám představuje typického Šostakoviče svou pregnantní tematikou, v níž se rozhodná energie prolíná s lehce groteskními prvky. Přesto v průběhu věty nedochází k prudšímu střetávání kontrastů a celá věta tvoří jednolitý, zaokrouhlený celek. Druhá část koncertu přináší vážný, klidný zpěv, později figurovaný na způsob "lyrickoelegických intermezz", jak tento žánr známe z hudby romantiků. Tok hudby se postupně vzpíná, až na vrcholu majestátně zazní úryvek úvodního tématu. Potom vzrušený proud opět zklidní a ztichne. Také třetí část se zprvu rozvíjí klidně a volně a teprve k závěru oživuje a graduje. Je nadepsáno Cadenza a sólové violoncello v ní nachází bohaté uplatnění. Závěrečné Allegro con moto charakterizují výrazné taneční prvky, místy s orientálními názvuky. zajímavé jsou proměny čtyřdobého metra v dvoudobé. Přes živý charakter této části zůstává však atmosféra stále jaksi podmaračená, místy až stísněná. Stupňovaný vzruch přináší závěrečná gradace, v níž opět zaznívají groteskní tóny a jež srázně a energicky ukončí celé dílo.
Ivab Jirko