Z komentáře k původnímu albu Supraphonu 1112 2443 z roku 1979:
Giuseppe Verdi (1813-1901) je a zůstane především klasikem italské národní opery druhé poloviny 19. století. Tento lidsky čistý a opravdový umělec se opeře věnoval téměř výhradně a dal jí svůj bytostný dramatický smysl a bohatý, pravým italským temperamentem a žhavou jižanskou smyslovostí nasycený melodický fond. Těžisko jeho operního stylu je ve zpěvu, jemuž dokonale rozuměl; úloha orchestru se přitom u něho vyvíjí v stále stoupající gradační lince od důsledného doprovodu k charakterizačnímu a dramaticky dialogickému partnerství vokální složky, ani potom se však nevzdávající svého prvenství. Libreta Verdiho oper jsou cenná především námětově: volí příběhy humanisticky podnětné, sociálně i revolučně vyhrocené; chce, aby jeho hudba pomáhala ve společenských zápasech doby, kterou prožívá jako aktivní občan, ne jako divák....
Při vědomí celoživotní světonázorové orientace G.Verdiho jistě překvapí, proč se náhle ve třetím vrcholném období jeho tvůrčího vývoje objevují dvě skladby duchovní. U Requiem je vnější pohnutka - napsat smuteční mši k prvému výročí úmrtí A.Manzoniho, velké osobnosti italského národního obrození, zápasu Itálie za sjednocení a osvobození - vysvětlerním (v italských podmínkách 70. let 19. století!) dostačujícím; v moudrosti svého nadcházejícího stáří, v samotě venkovského domova, v tísnivém vědomí nových hlubokých krizí, do nichž se dostala Evropa vojenskohospodářským nástupem německého imperialismu, a v neméně tísnivém vědomí, v co proměňuje italský monarchismus vydobytou svobodu, píše Verdi Requiem za Manzoniho a myslí přitom na celých uplynulých třicet let, na "Mladou Itálii", na její zápasy, vítězství a prohry. je to requiem za všechny oběti tohoto svatého boje.
U Čtyč duchovních skladeb jsou pohnutky jejich vzniku mlhavější; skladatelovi životopisci píší o motivech stáří, samoty a nemoci, o vzpomínkách na dětství, o vlivu Verdiho manželky Giuseppiny, o celkové dobové atmosféře 90. let, v níž náboženské motivy ožívaly v umění skutečně zesíleně ve všech evropských zemích. Zdá se však, že Verdiho lákala ke klasickým námětům a žánrům liturgické hudby především tradice jeho rodné země a že chtěl sám - zcela soukromě a v dobrém smyslu slova artistně, nejprve i bez pomyšlení na veřejné provozování díla vyzkoušet, jak by se v osobitém rozvíjení této tradice dokázal s úkolem umělecky vypořádat. Čtyři duchovní skladby vznikly v létech 1889-1897 zcela samostatně (každá je stylově a v obsazení řešena jinak) a byly teprve vydavatelem spojeny pod společným názvem. Je také charakteristické, že katolická církev přijímala vždy obě Verdiho duchovní díla bez ohledu na jejich proslulost zdrženlivě a že je papežskou encyklikou z roku 1903 jako hudbu "teatrálním stylem" pravé "svaté" hudbě (tj. gregoriánskému chorálu a klasické polyfonii) protikladné, odmítla. Náš návrat k Verdiho Čtyřem duchovním skladbám je ovšem návratem k hudebnímu uměleckému dokumentu; je poznáním výrazného uměleckého díla romantismu, rostoucího z velkého odkazu italské národní hudební minulosti a poutajícího nás dodnes svou nezvyklou krásou.
Jiří Šeda