Viktor Kalabis (1923) je tvůrcem osmdesáti opusů, které se dotýkají všech žánrů a kompozičních druhů od děl pro sólové nástroje až po balet a kantáty. Kalabisova tvorba se vyznačuje především naprosto osobitou kvalitou invence, zvukové představivosti, formové volnosti a konečně duchovním nábojem každé ze skladeb. Osobně jsem přesvědčen o autorově talentu jako o osudové danosti, jeho život chápu jako hudební úděl s určením vyslovit tóny chvění našeho času. Díky těmto předpokladům získal Kalabis brzy proslulost nejen doma, ale i v zahraničí. Již v roce 1957 zazněl v Paříži autorův Koncert pro violoncello a orchestr op. 8 a pak již následovala provedení jeho děl v Bukurešti, Moskvě, Adelaidě, Varšavě, Münsteru, Salcburku, Curychu, Drážďanech, v řadě měst Kanady a USA, objedávky na nové skladby přicházely z Dresdner Staatskapelle, Gächinger Kantorei ze Stuttgartu i odjinud. Stejným způsobem jako tvorba symfonická, je v zahraničí i doma frekventována tvorba komorní. Z ní právě smyčcové kvartety mají roli významných myšlenkových a intimních sdělení. První smyčcový kvartet napsal Kalabis již v roce 1949 a ke kvartetní formě se podruhé obrátil až na prahu čtyřicítky v roce 1962. Ačkoliv psal autor první kvartet relativně mlád, vykazuje skladba skladatelskou suverenitu. Tím více to platí o kvartetu druhém.
Smyčcový kvartet č. 3 op. 48 vznikl v roce 1977 a nese všechny typické rysy skladatelova projevu: i když má tonální centrum, je harmonicky polyvalentní. Na mnoha místech (například ve druhé větě) probíhá sdělení ve třech současně znějících výrazových rovinách, objevují se nečekané barevné kombinace. Klasické formové postupy nenajdeme, Kalabis volí pro každou větu osobitou dramaturgii výrazových kontrastů. O první větě lze s jistou volností tvrdit, že naznačuje přírodní (až jarní) inspirace. Druhá má řadu míst hlubokého ponoru, občas působí až přízračně vizionářsky, některé úseky jako by naznačovaly chorální charakter tématu opředeného řadou "komentářů". Ve třetí větě cítíme typickou spjatost melodické a harmonické představivosti, kontrasty zvukových trsů, místa plná mysteria. Premiéra kvartetu se konala v Praze 2. června 1980.
Smyčcový kvartet č. 6 op. 62 dokončený v roce 1984, je jednovětý. Nese podtitul Ad honorem J. S. B. Není to ovšem pouze Johann Sebastian Bach, který stojí v pozadí tohoto díla, ale současně též William Shakespeare, konkrétně jeho Sonet č. 66. Jeho první verše zní: "Jsem unaven a za smrt prosím Boha - jen nevidět už, jak je bita ctnost, a vynášena nicka přeubohá, a křivdou rozšlapána nevinnost a odívána zlatem nemohoucnost..." Hluboká skepse stojí za tímto dílem, smutek nad mořem bídy doby označového v politice jako normalizace. Nesla v sobě pokrytectví a beznaděj. Autor se probojovává sítí otázek, výtek a protestů až k přijetí osudového řádu. V pozadí cítíme stále výčitku: "Proč, Bože, proč tento krutý čas?" Krátce je naznačen chorál z Bachových Matoušových pašijí. "Ó hlavo plná trýzně...", zpívaný po Kristově smrti na kříži. Mezi bolestí zablesknou pokorná až tichá místa smíření, stejně tak vlny vzdoru proti bezbřehé mlze hlouposti. Sugestivní zpověď před zrcadlem času. Premiéra kvartetu zazněla 14. října 1985 v Praze.
Smyčcový kvartet č. 5 op. 63 vznikl též v roce 1984. Vzhledem k předchozímu dílu je velmi kontrastní. Mnohé vysvětluje inspirace obrazem Marca Chagalla "Nad Vitebskem", který viděl Kalabis na Chagallově výstavě v Bruselu. Jako by skladatel po předchozím opusu pocítil nezbytnost přiklonit se k životu a oslavit ho. Již v první větě nám mnohé partie připomenou létajícího houslistu, častý prvek Chagallových obrazů. Druhá věta není jen meditativní, skládá se z velmi rozmanitých výrazových rovin. V závěru jako by se snášel tajemný večer, kdesi ve sluchu nám ještě doznívá kvintola opakující jeden tón, v Kalabisových dílech často užívaná jako příznačný symbol smrti. Ve třetí větě hraje houslista "na střeše" (Chagallův motiv), objeví se jak tóny hrozeb zlého světa a chvíle pláče, tak spontánní, většinou prudké tempo dýchající životní vůlí. Na všech vtách můžeme ocenit Kalabisův smysl pro stručnost, někdy až lakoničnost. To se konečně týká všech děl na této nahrávce. Premiéra pátého kvartetu se konala v Praze 12. března 1986.
Smyčcový kvaartet č. 6 op. 68 byl dopsán v roce 1988 a je věnován památce Bohuslava Martinů - umělce, kterého Kalabis celý život ctil. V díle skladatel necituje žádný motiv Martinů, jde spíše o "spřízněnost volbou". První věta přináší celé úseky srazů septim a sekund, které necílí k harmonické výslednici, ale k barevnému vyznění. Zdánlivě disonantní intervaly se rozvíří do radostných ploch, které uprostřed věty osvítí až vizionářský úsek. Zvrásněná, ale velmi jemná věta druhá nabízí řadu kontrastů. Nesmělé všeptávání, jíindy mlhavě barevná světla, současně vzrušené vlny. Třetí věta se rozvíjí v jednom souvislém tahu, zvukově se opět značně vyhrocuje, jindy jako by tančila na špičkách. Vše končí jedním akordickým úderem. Ačkoliv jsem naznačil velkou proměnlivost výrazových rovin, obecně dílo hovoří o radosti z hudby a o radostné úctě k velikánu naší hudební historie. Premiéra kvartetu odezněla v Praze 17. dubna 1989.
Kvartetní dílo Viktora kalabise nabízí nejrůznější barvy duhového spektra lidského života, myšlení a cítění. Nevychází z tradičních forem, každá skladba má své vnitřní uzpůsobení zcela individuálního charakteru. Nikde nenajdeme zvukově experimentální postupy, máme před sebou zcela osobité rozvíjení odkazu 20. století. Čtyři kvartety této desky svědčí o výjimečnosti Kalabisovy osobnosti, nabízejí radostný pocit jistoty, že i dnes má česká hudba své velikány.
Jiří Pilka