Z komentáře původního alba 1 10 2198 vydaného Supraphonem v roce 1978:
Sinfonietta giocosa pro klavír a malý orchestr (1940) patří k těm skladbám Martinů, jež si své obecenstvo získaly naráz - ve Spojených státech, kde mělo dílo premiéru v březnu 1942, stejně jako u nás o pět let později.
Kritik hudebního měsíčníku Tempo byl tehdy Sinfoniettou překonán, když napsal, že dílo "patří k nejdokonalejším skladbám Martinů a i když snad nemá tolik vnitřní závažnosti, přece jen bychom ji kladli ještě nad později vzniklé symfonie". Třicet let, které uplynuly od od české premiéry Sinfonietty, nesporně potvrdilo první slova dobového názoru - zato poměřovat Sinfoniettu symfoniemi (či naopak) si dnes už nikdo netroufne. "Giocosa" patří totiž do blízkosti jiné, hravější a vylehčenější linie skladatelovy tvorby, do blízkosti jeho neoklasicismu, který má své začátky v polovině 20. let v I. klavírním koncertu a pokračuje pak nejvýrazněji čtyřmi Serenádami pro komorní ansámbly (1932)
a haydnovskou Koncertantní symfonií (1949)....stavebná přehlednost všech vět Sinfonietty a ucelenost jejich formy přispívají k tomu, že skladba se podává posluchači snadno - a stejně snadno i posluchač skladbě.
Sotva náhodou je "Giocosa" jedním z nejznámějších opusů Bohuslava Martinů....
Concertino pro klavírní trio a smyčcový orchestr, další nahrávka této desky, nehýří sice hravostí s rozmařilostí Sinfonietty giocosy, ale zejména jeho krajní věty dávají dost příležitostí k uvolněnému muzicírování - a to concertinu i tutti smyčcového orchestru...Martinů je v Concertinu už naplno orientován neobarokně...V Concertinu se mu už podařilo vzdálit od jisté robustnosti prvních concerti grossi (Sinfonia concertante) a dospět k plné vyváženosti a sjednocenosti skladebných postupů, k větší zvukové uměřenosti i k celkové vylehčenosti projevu....
Iša Popelka