Někdy v hloubi šedesátých let jsme si se spolužáky z gymnazia sehnali brigádu, úklid ve staré budově Pantonu v Říční ulici.
Tam, uprostřed makulatury jsem našel jedno EP, které tehdy začínající gramofonové vydavatelství vydalo - Soulmeny.
Mám je do dneška, i když už si černé gramofonové desky dávno nehraji. Ta sedmipalcová pětačtyřicítka je pro mne symbolem,
že "já při tom byl, když to začalo". Většina problémů té doby je už dávno zapomenuta. Jsou české kapely tak dobré jako cizí?
Vlastní, třeba špatné písničky nebo přejatý repertoár? Zpívat česky nebo anglicky? Mnozí z muzikantů té doby emigrovali nebo skončili v barech.
Každý z nich určitě mnohokrát uvažoval o marnosti svého tehdejšího počínání. Ale přesto po nich něco zůstalo.
Je to sice jen pár písniček, ale výstižně evokují dobu nadšení, kdy hudbu ještě neovládaly žádné ideologie, ani žádná tržní ekonomika.
Je to dokument o době, kdy se skoro přes noc stalo z obyčejné spotřební písně "něco navíc". Časy se změnily a věci se pomalu vrátily zpět do starých kolejí.
Z písně, která měla být vrcholným uměleckým dílem, se stalo znovu uměleckoprůmyslové zboží, na jehož dnešních aplikacích se často podílíme i my,
kteří jsme tehdy tolik básnili o "novém umění".
I v Americe se tvrdí, že za dnešním konzervativismem hudebního průmyslu stojí bývalý hippies. Ale stejně, tak úplně se všechno nazpátek nevrátilo. Ani u nás.
Díky za to vše Blue Effectům, Bluesmenům, Flamengům, Framusům a desítkám dalších, na které se už dávno zapomnělo.
Josef "Zub" Vlček, 1994