Z komentáře původního alba 1110 3638 Supraphonu z roku 1985:
Po Vítězslavu Novákovi a Josefu Sukovi je Otakar Ostrčil (25. 2. 1879 – 20. 8. 1935) třetím z generace Mistrů, kteří posunují vývoj českého hudebního myšlení první poloviny našeho století na úroveň moderního výrazu tehdejších evropských skladatelských směrů. Ostrčil z nich ovšem dosahuje nejdále. I když vychází z novoromantické školy svého učitele Zdeňka Fibicha, velmi záhy se ve značné míře romantismu vzdává a vytváří vlastní hudební projev, tvořící osobitou paralelu k pomahlerovské tvorbě Alexandra Zemlinského, Arnolda Schonberga, představitelů druhé vídeňské školy (Alban Berg) a západoevropské moderny (Albert Roussel). Proces, který formuje Ostrčilovu skladatelskou osobnost, se nejdříve projevuje novými závažnými prvky v operní jednoaktovce "Poupě".
Důsledný obrat k promyšlenému tektonismu a objektivizaci vlastní tvorby se však u Ostrčila odehrává především v jeho symfonických dílech. Mezníkem toho je vytvoření Impromptu pro veký orchestr, op. 13....
................Ostrčil cítil, že se musí oprostit od dosavadního soustředěného tvůrčího vypětí. Není tedy divu, že se v zorném poli jeho tvůrčích představ zrodila myšlenka na vytvoření optimistického díla.
Tímto dílem je Symfonietta, op. 20. Ani v Symfoniettě se Ostrčil neodchýlil od vytčené kompoziční orientace, kterou opět specifikuje do nové formy, moderního osobitého výrazu, blížícího se principům atonality, a do hudebních formulací, vyslovených mohutným zvukem velkého symfonického orchestru. O to více v ní kombinací moderní kompoziční techniky a tvůrčího optimismu dosahuje vytříbeností osobitého výrazu. Skladba je plná energie Ostrčilových mužných 42let a přes určité formální disproporce mezi jednotlivými částmi, pro které ji zřejmě nazval Symfoniettou, má charakter vyrovnaného cyklického útvaru...A pokud jde o název a formu symfonietty, zdá se, že i zde získává Ostrčil prventství, poněvadž do té doby známá skladatelská produkce nevykazuje dílo stejného názvu a obdobné formy...