Komentář k původnímu LP albu 11 0264 vydanému Pantonem v roce 1971:
Otmar Mácha (nar. 1922) prošel osobitě soustředěným skladatelským vývojem, v němž dospěl od svérázně pojaté modality (oratorium Odkaz J. A. Komenského 1955, symf. báseň Noc a naděje, 1959) k organické integraci postupů Nové hudby (opera Jezero Ukereve, 1963, orchestrální Variace na téma smrt Jana Rychlíka, 1965, Čtyři monology, 1966). Varianty, malá studie pro symfonický orchestr z roku 1968, jsou s maximální stavebnou ekonomií vybudovány z jediného třítónového motivu - vedle sebe stojících půltónů. S obdivuhodnou vynalézavostí jej skladatel traktuje v souvislostech melodických i souzvukových, přičemž postupně na všechny nástrojové skupiny klade virtuózní nároky. Výsledkem je espresivně působivý hudební obraz, jehož dramaticky vypjaté, až tragicky stísněné základní ladění evokuje vyhraněné obsahové působení.

Jiří Pauer (nar. 1919) je autorem rozlehlého díla komorního, symfonického, vokálního i operního. V jeho tvorbě, pro níž je charakteristická bezprostřední muzikálnost a nehledanost výrazu, převládají skladby optimistické a humorné. Panychida pro velký orchestr z roku 1969 se z tohoto zaměření jednoznačně vymyká. Podle slov skladatele "vznikla jako velký otazník, neodbytné "proč" a jako nevysvětlitelné zamyšlení nad předčasně a dobrovolně ukončeným životem mladé dívky M.K." Filosoficky hluboká úvaha nad smyslem lidského života a nenahraditelnou hodnotou každého člověka je zde hudebně reflektována stavebně soustředěným celkem, rozvíjeným v široce vržených gradačních plochách. Skladatel, který je ředitelem České filharmonie, psal dílo pro svůj orchestr; prokázal přitom bohatě vyvinutý smysl pro jeho svérázné zvukové kvality.

Svatopluk Havelka (nar. 1925) vynikl nejprve jako skladatel filmové hudby; v druhé polovině padesátých let překvapil obdivuhodně zralou symfonií a filosoficky hlubokou i hudebně svéráznou kantátou Chvála světla. Už v těchto dílech se vyhranily některé charakteristické rysy jeho slohu: smysl pro barvitou instrumentaci s neobvyklými kombinacemi zejména bicích nástrojů, výrazná rytmika a espresivní melodika. Tyto rysy mají i další jeho díla: Heptameron pro recitaci, zpěv a orchestr (1961), symfonická báseň Che Guevarra (1969) a baletní symfonie Parrhos (1970). Důležité místo v jeho tvorbě zaujímá orchestrální skladba Pěna z r. 1965. Skladatel se v ní inspiroval stejnojmennou básní Hanse Magnuse Enzensbergra o špinavé pěně tohoto světa, která mu metaforicky symbolizuje bezcitnou pohodlnost, bezohlednost a odcizenost soudobé západoněmecké - ale nejen tamější - civilizace. Havelkova partitura vytváří ze souhrnu řady rozličných barevných, rytmických a melodicko-harmonických nápadů pevnou stavbu, jež je nositelem nepolevujícího napětí od vstupního šumu kontrabasových flažoletů, vyvolávajících přímo vizuální představu nehnuté špinavě růžové pěny, až ke zvukově vypjatému závěru. Hudba se přitom neváže na jednotlivé detaily básně, ale zachycuje svébytnými prostředky její celkovou atmosféru.

František Chaun (nar. 1921) se dostal k hudební skladbě neobvyklým způsobem. Byl původně magistrem farmacie, tvořivě se nejprve uplatnil jako výtvarník. Teprve ve zralém věku získal skladatelské vzdělání a začal komponovat. Tato šíře zájmů je patrná ve veškeré jeho tvorbě. I když nepíše programní hudbu v tradičním slova smyslu, má většina jeho skladeb mimohudební inspirace. To se týká nejen kantát a písní, ale i tvorby instrumentální, jako je Serenata rabbiosa pro housle a čtyří kontrabasy, Serenáda pro starší dámu, Hommage a Dubuffet pro komorní orchestr aj. Tohoto druhu jsou i Chaunovy orchestrální skladby na náměty literárních děl Franze Kafky, z nichž skladatel sestavil svou Kafkovskou trilogii. Jejím prvním dílem učinil Proměnu (1968), druhým Zámek (1964). Proces z roku 1967, třetí díl Kafkovské trilogie, je inspirován fantastickým románem o zdánlivě nenápadných, ale neúprosných nástrahách, jež nakonec vedou k násilné záhubě člověka. František Chaun nesleduje svým zhudebněním jednotlivé detaily děje, ale podává sugestivní přepis atmosféry příběhu, v němž jen některé pasáže (např. houslové sólo, evokující stísněnou náladu hlavní postavy) vyvolávají konkrétnější představy.

Česká filharmonie měla vždy nejlepší vztah k novinkové symfonické tvorbě. Už na svém prvním koncertě hrála nové skladby Dvořákovy a soustavně oživovala nejlepší česká díla po celou dobu své existence. I tomuto výběru z vrcholných symfonických skladeb českých autorů z druhé poloviny šedesátých let věnovala pod vedením svého šéfdirigenta Václava Neumanna nejvyšší péči a dala každé z nich nenahraditelnou počeť svého mistrovství i svéráznou interpretační koncepci.
Dr. Jaroslav Smolka