Komentář k původnímu LP albu 1113 4229 vydanému Supraphonem v roce 1987:
Může bluegrassové banjo, kytara a mandolína souznít se saxofonem. Křídlení s vystřízlivěním? Naděje s přidrzlou hlasovou hořkost? Může písnička o završení panenství říkat "hloupá noc končí" a přece být vznosnou oslavou té chvíle chvil, ke všemu ještě vyzpívávanou o portovních lochotínských nocích třicetitisícovým amfiteátrem? Může po čtvrtině století zčista jasna někdo znovu vyvolat ducha strhujícího rváčství ze semaforského hlasového i banjového projevu v tuláckých lidovkách a rozzářit jej vlastními melodiemi i texty? Může brněnská, dlouho celoamatérská skupina postupně přerůst meze bluegrassu, celé countryové hudby a mamutího festivalu Porta, kde získala všechna existující ocenění a oslovit i toho, kdo se o tohle všechno nikdy nezajímal? Aby se i poslední z jmenovaných možností naplnila, vychází tato dlouhohrající deska, pro Poutníky první. Nemohu jí prorokovat ani přikouzlit slávu historických, více či méně countryových debutů Plavců, Zelenáčů nebo Jiřího Brabce. Je zvukově vyjímečnější, tvarově složitější a celkově nesmlouvavější; tematicky zdánlivě užší, bez legrací a bodrého optimismu, ale básnivější a myšlenkově vyzývavější. Každým svým taktem a každým veršem Roberta Křesťana si žádá otevřených srdcí a vyvětraných mozků. Upoutá na první poslech, ale naplno se otevře až za dlouho.
Hudbu a ohlas Poutníků nelze zarámovat věčnou pravdou o "správných lidech ve správnou dobu na správném místě". I zanícení a orientovaní odborníci stěží mohli předpokládat, že se v polovině 80. let instrumentalistický vrchol countryové současnosti prolne se stylotvorným hledačstvím a textařským novátorstvím; třebaže jsme o hráčské hvězdy nemívali nouze, k hudebnímu experimentu jakoby chyběla vůle i talent a něco rázně osobitého v textech tu naposled pověděl ještě Jan Vyčítal.
V první sestavě, z níž zbyl jen zakladatel František Linhárek, hráli Poutníci převážně převzaté skladby, jako kdekdo. Měli však štěstí na skladatele; i když časem odešli Jiří Látal (Všem Kryštofům Kolumbům) a Sv. Kotas (Corrida, instrumentálky),
v roce 1979 přišel do Traperů tehdy jedenadvacetiletý Robert "Šlach" Křesťan, hlasově kontrastující s rovným, zrnitým basem Zdeňka Kaliny, autorský iniciátor "velkého skoku".
Poutníci po debatách nad nahrávkami New Grass Revivalu, Andyho Statmana, Tonyho Trischky, Davida Grismana aj. zjistili: takhle dokonale to nezahrajeme. Co se ale nepokusit o svůj vlastní přechod od bluegrassu k newgrassu?
A pospojovali tradiční pidlikání s čímkoli, včetně folklóru, rocku a klasiky. U přehrávek to kdosi označil za nepravou fugu. A proč ne?
Vedle muzikantského instinktu Poutníků, zvláště Luboše Maliny, který tu v roce 1984 poprvé použil saxofon a Mirka Hulána, tmelil různorodé prvky hlavně autorský rukopis Křesťanův. Stejně vzácná jako melodická nápaditost, ale méně zjevná je Křesťanova poetika. Historie, jíž krátce i studoval, mu poskytla slovník a smysl pro ostré vidění. Nezávislý na semtimentalitě ohlíží se Křesťan například za mládím (Napsal jsem jméno tvý na zdi) tak nelítostně, že se zachvěje i stříbrný vítr i loupežník.
Jiná, ale nemenší odvaha hnala Poutníky do jediné převzaté skladby, příběhu telegrafní trasy, proslavené londýnskými Dire Straits. V textu, který místy přeložil doslovně, Křesťan vytušil i způsob podání, ještě dychtivější,
mířený "pryč ode všech temnot a vysokejch zdí", ke svobodě hledat a - někdy - i nalézat.
Pouť jako cesta za kásou. Pouť jako hody po jejím nalezení.
Jiří Černý, 1987

Pozn. vydavatele: Digitálně vychází toto CD bohužel ochuzeno o převzatou píseň Telegrafní cesta (Telegraph Road) - orig. nakladatel českou verzi nepovolil.