Komentář k původnímu LP 81 0793-1 vydaného Pantonem v roce 1988:
Nevím, jak který kolega, ale já znám osobně málo předních zpěvaček. Například s Evou Olmerovou jsem v životě mluvil asi pět minut. Helenu Arnetovou znám ovšem dlouho a asi nejlíp. Líbila se mi už v době, kdy jsem o hudbě ještě nepsal.
Moc jsem jí to chtěl někdy říct, což se splnilo, když jsem se přes Láďu Kantora se všemi z C&K Vocalu seznámil. Další přání se uskutečnilo, když jsem o jejím temně vzrušivém altu mohl napsat pár uznalých slov.
A do třetice jsem směl stát vedle ní na pódiu Violy v takovém jednom pořadu a nahlédl jsem"odzadu", jaká je to navíc výborná komediantka.
Právě se plní čtvrtý sen. Naslouchám petřinovskému rapu, cerhovským kéžby hitům a kantorovským bludištím slov bez směrovek pro začátečníky, prostě konečně slyším její první samostatné album.
Vystihuje její život - "dotazníkově" daný zpíváním ve swingové partě, v Kühnově smíšeném sboru, ve Vysokoškolském souboru a v nejvěrnějším pak C&K Vocalu (doopravdy však ještě pestřejší a složitější) - jako málokterá "osobní" deska kterékoliv z jejích kolegyň.
A ještě jeden sen. Aby tuhle neznámou Arnetovou postavili i jiní do čela pěvecké abecedy.
A kdyby se jich třeba nedotkla krása jejího hlasu, ať přesto pochopí, proč se její opožděné debutové album jmenuje tak, jak se jmenuje.
Jan Rejžek, 1988