Z komemtáře k původnímu LP ablu vydanému Supraphonem v roce 1984:
ZDENĚK FIBICH (*21.12.1850 – †15.10.1900) je vedle Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka nejvýraznější tvůrčí osobností zakladatelské epochy vývoje české moderní hudby.
Celkovým založením i uměleckým projevem představuje typ hluboce intuitivního a inspirativního romantika se sklonem k snivému lyrismu, laděnéhého často k baladickému až tragickému patosu...
Přestože těžiště Fibichova kompozičního díla spočívá v pracích jevištních (napsal 7 oper - nejhranější: Nevěsta messinská, Šárka - a velkolepý scénický melodram v rozsáhlé trilogii Hippodamie),
zasluhují pozornost také jeho díla pro klavír i skladby komorní a díla orchestrální - koncertní předehry, symfonické básně a symfonie....
Fibichův zralý a osobitě romanticky ražený synfonismus zastupují tři symfonie (F dur, Es dur, E dur); ty patří vedle symfonií Dvořákových mezi nejlepší česká díla toho druhu v hudební literatuře 19. století.
SYMFONIE č. 1, F dur, op. 17, vznikla před rokem 1883 (skladatel ji nedatoval). V tomto roce byla skladba poprvé provedena na koncertě Umělecké besedy v Praze za řízení Adolfa Čecha.
Má čtyři části: první, komponovaná v sonátové formě, vyjadřuje náladu dobré životní a tvůrčí pohody skladatele, druhá část, oproti tradici allegrová, je plná scherzozní hravosti a zajímavá tím, že triem je polka.
Není to však stylizace typicky českého lidového tance, nýbrž tanec groteskní, snad pohádkových skřítků či víl.
Zatímco ve třetí, adagiové části - romanci - se skladatel projevuje jako romantik širokého baladického zpěvu, vyniká ve finální části, rondu, svěží optimismus jeho bezprostřední melodičnosti.
Fibich byl třikrát zaujat Shakespearovskou tematikou: v symfonické básni Othello (1873), při tvorbě symfonické básně BOUŘE, op. 46 (1880) a v roce 1894 kompozicí stejnojmenné opery.
V popisu symfonické básně Bouře je hrdinou dramatického děje mudrc Prospero, milánský vladař, odpůrci vypuzený ze svého království na pustý ostrov.
Je obdařen uměním magie a dovede vyvolat dobré i zlé síly a vládnout jim. Na ostrově žije i jeho krásná dcera Miranda. Prospero má starost o její budoucnost, rozpoutá proto bouři na moři a v ní ztroskotá loď jeho nepřátel.
Plavci se zachraňují na ostrově. Miranda se setkává s Ferdinandem, synem neapolského krále. Na prvý pohled vzplanou vzájemnou láskou a Miranda se stane jeho ženou.
Fibich zjednodušil dramatický sled událostí Shakespearovy básnické předlohy. Ve skladbě jej vyjádřil dvěma hlavními tématy, prvním - ozývajícím se v basech (Prospero),
druhým - znějícím v podobě milostného zpěvu a znázorňujícím mladou zamilovanou dvojici. Před závěrem hudební básně se přechodně zjeví ještě další, mužně energická myšlenka (Ferdinand),
která, podobně jako milostné téma, opřádá mohutnou gradaci Prosperova tématu. Symfonická báseň je po výrazové stránce velmi bohatá a dramatická.
Jistou zajímavostí bouřlivého hudebního proudu je cézura, která v alegorii umlknutí rozvášněné přírodní bouře naznačuje psychologii okamžiku při osudovém setkání obou mladých lidí.
Vladimír Telec