Z komentáře k původnímu LP albu 1110 3396 vydaného Supraphonem v roce 1984:
Baletní hudba a jméno Giuseppa Verdiho (1813 - 1901) jsou pojmy, které se zdánlivě navzájem vylučují a popírají téměř tak, jako italský a francouzský temperament, vkus a pohled na život. Zdání tentokrát neklame: tvůrce revolučního a dramatického rozmachu italské romantické opery měl k baletu ve své tvorbě podobně daleko jako obdivovatelé francouzských primabalerin ke skutečnému opernímu dramatu. Oba tyto protipóly se přesto několikrát setkaly a jejich střetnutí vydalo zajímavé a cenné plody....
Dramaturgie této desky, složená z baletních scén právě ze Sicilských nešpor a z Aidy, tedy nabízí velmi zajímavý pohled na Verdiho tvůrčí vývoj: baletní hudba ze Sicilských nešpor tvoří čtyři postupně gradující celky, označované podle původní choreografické dispozice jako čtyři roční období - zima, jaro, léto, podzim (v tomto pořadí). V opeře se balet odehrává formou divadla na divadle při dvorní slavnosti v Palermu, tančí faun, bakchantky, najády a letní vánky. S dějem opery děj baletu nijak nesouvisí. Baletní hudba v Aidě je naopak součástí tří dramaticky nezaměnitelných situací, prostředí a nálad: posvátný tanec kněžek dokresluje dějiště proměny I. dějství, tanec malých černošských otroků je součástí následující dramatické expozice života ve dvorních komnatách princezny Amneris a část tzv. velkého finále II. dějství (s pochodem a tancem) je vlastně jen orchestrálním úsekem monumentálně koncipované sborové a ansámblové gradace (paříští choreografové v této hudbě slyšeli tance Libyjců, Asijců, Egypťanů, Etiopanů a "trois" otroků).
Zatímco hudba ze Sicilských nešpor - jako stvořená pro samostatné provádění - je vlastně neznámá, hudba z Aidy - zejména pochod, který má v opeře i zpívanou verzi - patří k tomu neznámějšímu, co kdy jako hudební téma opustilo operní scénu a začalo žít samostatným životem....
Jan Králik