"Slova nemohou zapůsobit na duši posluchače tak, jak je toho schopna hudba. Je to pochopitelné, vždyť kdyby vyjadřovala, pouze to, co může sdělit lidská mluva, byla by hudba úplně zbytečná.
Abychom poznali a milovali hudbu, nestačí ji pouze číst. Musíme ji poslouchat."
Dmitrij ŠOSTAKOVIČ - autor uvedených myšlenek - spojil jednu větev svého košatého tvůrčího génia s klavírem. V devíti letech napsal pro tento nástroj drobnou skladbičku "VOJÁK", hrál při produkcích němého filmu, zúčastnil se mezinárodních soutěží a je interpretem svých klavírních děl. Cyklus 24 preludií, op. 34 zkomponoval na počátku třicátých let před Koncertem č. 1 pro klavír a orchestr. Je to Šostakovič hledající a nacházející nový hudební jazyk a svébytný umělecký sloh. Je to Šostakovič před svou osvobozující syntézou - V. symfonií - s celou stupnicí nálad, nevázaností, ironií, vtipem, grácií a nespoutaným veselím.Dynamické dění jeho tvůrčí fantazie, neoproštěné ještě od "drzosti" operní prvotiny "NOS" z roku 1928 a těžící z nevyčerpatelnosti tonálních kombinací hudebního materiálu, zrodilo brilantní mozaiku, jež je obsahovým napětím a vytříbeným tvarem skloubenou v logický celek. Některé části, zejména vážnější, nesou na sobě pečeť písňové tvorby na verše A.S.Puškina.
24 preludií pro klavír představují v mimořádně podařené výsledné podobě základní rysy Šostakovičova klavírního stylu. Klavíru je v nich využito pro vylíčení strohosti až aksese, myšlenkové přehlednosti, virtuóznosti a udivující jednoty melodiky i harmonie. Šostakovič uložil do této hudební duhy vše životodárné ze staletých hudebních dějin. Hodnoty této hudby jsou nepomíjející. Patří navíc k oněm, bez nichž je člověk vždy o něco chudší, protože sálají kouzlem věčné mladickosti.
Lucian PRIGOROŽIN - rodák z Taškentu, jenž svá hudební studia uzavřel v Leningradě, vyvolal mimořádnou pozornost svou Symfoniettou v roce 1953. Umělec, který překročil čtyři desítky let svého života, má za sebou úctyhodné dílo, početnou tvorbu, vyznačující se obsahovou i tvarovou originalitou. Jejím sjednocujícím prvkem je rapsodická dramatičnost, intonační svéráz, reliéfní rytmika, lapidární harmonie a především tématická naléhavost. ....
Druhou sonátu pro housle a klavír věnoval Borisu Gutnikovovi. Je typickým tvůrčím dítětem svého autora. Rozvržena do dvou vět, bohatě náladově i rytmicky uvnitř členěných, dýchá až expresionistickým spádem s místy prudkých výbuchů a hlubokých meditací. Stavebně není podřízena přísným zákonům hudební formy. Je rozvíjena principy volné teknotiky. Končí malým fis, jehož houslista docilluje přeladěním nejhlubší struny.
Jiří Štilec