Jak to vlastně bylo?
V roce 1964 jsme s bratrem Jiřím a dalšími přišli do pankráckého divadla malých forem Rampa. To už jsme měli skupinu a hrdě ji nazývali Jazz kvartet. Pak jsme si někde přečetli, že to, co hrajeme,
není jazz, ale spíše skiffle - tedy zjednodušeně řečeno, hudba, vycházející z lidových angloamerických tradic; zpěv za doprovodu jednoduchých akustických nástrojů, třeba kytary, mandolíny, valchy, foukací harmoniky atd. Jasné ovšem bylo, že my, na rozdíl od svých anglických kolegů, budeme vycházet z tradic lidové písně české.
Chyběla nám už jen Heda, která do Rapmy přišla pár měsíců před námi a skupina Kontra byla na světě. Kontra bylo myšleno proti konvencím, proti pop-music, proti všem, zkrátka byli jsme snad také rozhněvaní mladí muži, jak už to tak bývá. Pravda je, že naše muzika působila jako zjevení. Nic tenkrát podobného nebylo - stali jsme se mimoděk jakýmisi průkopníky se všemi výhodami i nevýhodami z tohoto plynoucími. Ale první klín do monopolu populární hudby byl tím zaražen.Při odchodu z divadla v roce 1965 měla SKIFFLE KONTRA již "klasické" obsazení:
Jiří a Petr Traxlerovi, Heda Hošková a Petr Kozel. Pak dostaly události rychlý spád. Následovaly dvě odvážné premiéry: Písně lidu pražského - netradiční zpracování staropražského městského folklóru a zhudebněný Máchův Máj. To vše v pražské poetické vinárně Viola. Přišly i gramofonové desky.
Tu úplně první dostáváte nyní v reedici do rukou. Zachycje vlastně tehdejší profil skupiny. Od našich vlastních skladeb a reminiscencí po písně žáků darebáků (znamenitě z latiny přeložených Radovanem Krátkým) a písně lidu pražského.
Abychom co nejvěrněji zachytili skutečný zvuk skupiny, chtěli jsme původně natáčet živě - zpěv i nástroje dohromady. Na přání hudebního režiséra se ale pracovalo tehdy zavedeným způsobem: základ - playback. to, spolu s poněkud přísnou hudební režií Jiřího Linhy, způsobilo, že sice všude nezní kapela tak dravě jako na koncertech, zato intonačně je perfektní.
Dnes bychom to samozřejmě obrátili.
Kromě protagonistů uslyšíte na nahrávákách zpívat ještě Milenu Zahrynovwskou a Petra Haničince v písních lidu pražského. Kontrabasové party nahráli Vít Mach, Karel Netolička a Zdeněk Šrámek (Kozel t.č. na vojně), zobcovou flétnu Blanka Plodrová.
SKIFFLE KONTRA vyšla v září 1968, na pultech prodejen se ani neohřála, ale později - už kvůli slovíčku kontra - na její dolisování nebylo ani pomyšlení. Po tolika letech je reedice pro nás věcí téměř neuvěřitelnou a jsme rádi, že tyhle písničky zaznějí i z CD a MC nosičů. Doufáme, že se totéž podaří i s Českými písněmi vlasteneckými, Máchovým Májem a Kantorem Barnabášem Horníčkem s námi stále jako žáky darebáky.
Petr Traxler, 1996