Ludwig van Beethoven (*16.12.1770 – † 26.3.1827)
Z komentáře k původnímu LP albu 1 11 0949 vydaného Supraphonem v roce 1970:
Sedmadvacetiletý mladík Ludwig van Beethoven to ve Vídni neměl právě lehké: jednak se musel stále učit od největších mistrů (zvláště Haydna), jednak musel hodiny dávat sám a tak vedle svých produkcí usilovat o větší přízeň šlechtického i měšťanského publika. Kondice znamenaly pro mladého skladatele jistě tu příjemnější stránku života. Hraběnka Babeta Keglevicsová, jíž Beethoven věnoval svou Sonátu pro klavír Es dur, op. 7, se o tom mohla ostatně dostatečně přesvědčit z učitelových lekcí, odehrávajících se spontánně...Nemůžeme se proto ani příliš divit lyrické poloze, jež zmíněnou sonátu, ovšem velmi zhruba, charakterizuje. Je v pořadí čtvrtá po předchozích sonátách f moll, A dur a C dur, které Beethoven věnoval Haydnovi. Shodně s těmito sonátami je Sonáta Es dur, op. 7 čtyřvětá a opět má překrásnou pomalou větu, jednu z takových, jimiž Beethoven posouvá své rané opusy trochu dál, do větších hloubek, které nelze dosti dobře z bezprostředně klasicisticky hravých a mnohdy i virtuózně okázalých krajních vět odvodit pouhou hudební logikou...Oproti předcházející sonátě o celé čtvrtstoletí později byla vydána poslední Beethovenova klavírní sonáta - c moll, op. 111. Zakončuje velikou "učebnici", reprezentovanou předcházejícími jednatřiceti sonátami, studnici sólového klavírního myšlení. Toto vrcholné dílo, uzavírající žánr, ve kterém Beethoven nechce a ani nemůže dále pokračovat, nevznikalo v jednom okamžiku a neznamená také syntézu všeho předcházejícího. Naopak, právě poslední sonáta se vyznačuje jednou z nejpodivuhodnějších tématických genezí....
Miloš Pokora