Z komentáře k původnímu LP albu 1113 3226 vydanému Supraphonem v roce 1983:
...o jménech a o skladbách z naší desky se dá povídat zajímavě. Jsou zde některé tehdejší "hity", třeba "Točte se pardálové". Původně byl text refrénu "Točte se dál, párové..." ale slavné znění vzniklo až přesmyčkou. Josef Waltner ve třicátých letech tvrdil, že autorem této obměny je E.E. Kisch! "Majzl polku" zase napsali dva studenti v jedné hospodě u stolu. Když byla potom o mnoho let později znovu natočena a opět se z ní stal šlágr, byli už oba dva váženými profesory na konzervatoři. Ale ostuda to nebyla, protože písnička má svůj vtip dodnes. Zajímavým zjevem v dějinách pražské lidové zábavy je Josef Šváb-Malostranský. Sám zpěvák a také - jak známo - první český filmový herec, ale především nakladatel a knihkupec v Mostecké ulici na Malé Straně. Z jeho krámu šly do světa tisíce výtisků kupletů. Dnes je v těch místnostech cukrárna. Josef Heřman-Zeffi si psal hudbu i slova, sám všechno zpíval, a dokonce si maloval kulisy. Když potom zestárl, otevřel na Vyšehradě papírnický obchůdek. Zde pozoroval definitivní zánik Podskalí a ve zdraví přežil i 2. světovou válku. Alois Tichý přišel do Prahy z Chrudimi a přivedl s sebou svého čtrnáctiletého synovce, jehož dal vyučit varhaníkem, a to není nikdo jiný, než F.A.Tichý, ve čtyřicátých a padesátých letech nejznámější rozhlasový kapelník a potom i hudební referent. Síň kabaretu Aloise Tichého byla v paláci Hvězda na Václavském náměstí, tam, kde je dnes biograf stejného jména.
Josef Waltner je sice na naší desce zastoupen jen jedním textem, ale byl to slavný pán. Dokonce prý jakýsi "kníže" mezi zpěváčky. Do jeho podniku "Montmartre" v Řetězové ulici chodili bohémové a intelektuálové z celé Prahy.
Když později nastal rozmach biografů a přišel gramofon a hlavně potom rozhlas, začaly všechny šantány, tingl-tangly a kabarety jedon po druhém zanikat. Poslední byl do roku 1935 U Rozvařilů na Poříčí. Jednoho dne se tam zpívalo naposledy. Přišli dělníci, zbořili starý sál a na jeho místě postavili krásný palác. S písničkami to ale bylo jinak, na ty krumpáč neplatí. Některé z nich, třeba "Má roztomilá Baruško", zlidověly. Jiné se k nám občas živelně vracejí, jako svérázné odrůdy českého "evergreenu". A všechny jsou nádherným dokumentem své doby. A víte, co je na nich nejhezčí? Dnešní písně zpívají o všem příliš obecně a my jsme si na to už zvykli. Ale staropražské jsou velmi konkrétní. O tancovačce v Břevnově na Marjánce, či v Košířích U zvonu, o libeňském mostě atd. A mají i svoji poezii. Může snad někdo své babičce zpívat něco hezčího než J. Heřman-Zeffi ve svém "Dědečkovi z Vyšehradu":
Ale dost výkladů a mudrování. Melodie ze starých šantánů mají pěknou notu. A tak si zkuste vyvolat prostředí setmělého sálu s nasvíceným jevišťátkem a zazpívejte si některou spolu se zpěvákem, jak se to dělalo kdysi, když si lidé ještě dovedli zpívat pěkně pohromadě. Bude vám možná veselo.
Jaroslav Navrátil