Z komentáře k původnímu LP albu 1112 3015 vydaného Supraphonem v roce 1982:
Kulturní dějiny si obvykle vytipují dvě kontrastní osobnosti, které reprezentují nejvýrazněji stylovou epochu. Pro generaci, která vstupovala do hudebního života
na počátku našeho století to bude s největší pravděpodobností Ladislav Vycpálek (*23.2.1882 - †4.1.1969) a Jaroslav Křička (*27.8.1882 - †23.1.1969).
Těžko bychom hledali v české hudbě tak diametrálně odlišné povahové typy a tvůrčí temperamenty.
Křičkův projev byl spontánní a široce sdělný, tvořil snadno, měl dar improvizace, jeho dílo je rozsáhlé a málo přehledné.
Usmíval se na život a život se usmíval na něj, sršel humorem a vtipem, strhoval temperamentem, měl rád kolem sebe společnost a rád v ní vedl hlavní slovo.
Svůj životní optimismus a hlubinu bezpečnosti nalezl ve světě svého dětství a nesl je v sobě až do sklonku života.
Ladislav Vycpálek tvořil pomalu a důkladně, byl skromný, laskavý, plachý, stále zamyšlený. Své centrum securitatis hledal a nacházel kdesi v hlubinách metafyzického člověčenství.
Jeho dílo je přehledné, koncizní, uzavřené a ukončené, je to ojedinělý monolit v české hudbě....
Oba měli vyhraněný smysl pro jazykovou čistotu a pro krásu mateřštiny, smysl pro čistotu hudební věty a její spojení s básnickým slovem,
podstata jejich tvůrčího přínosu leží tedy především v oblasti tvorby vokální.
Oba se hlásili k národní tradici a tvůrčímu odkazu českých klasiků, nejen hudebnímu (Smetana, Dvořák),
ale i k literárnímu i výtvarnému (K.J.Erben, J.Neruda, B.Němcová, M.Aleš). A především k lidové písni....
A.Křička