Z komentáře k původnímu LP albu 1113 3453 vydanému Supraphonem v roce 1984:
Adjektivum "staropražský" je pojem časově relativní. Je ale zvykem označovat jím věci zrozené v Praze ve století devatenáctém a v první čtvrtině století našeho. Skoro se dá povědět, že je vynašel J.K.Tyl třeba v Paličově dceři a v roce 1932 v rozhlasové přednášce o staré Praze jím období uzavřel pan Waltner.
Z písniček na této desce plyne dobrá nálada. Ale nemylme se, nevznikaly vždycky v dobrých časech. Neřešené sociální problémy, nedostatečná hygiena, obrovské třídní a majetkové rozdíly - to by si našinec nenechal líbit ani jeden den.
Jisté je, že naši dědečkové měli pěkné písničky. Lid je miloval, ale bohatí snobové jimi opovrhovali. E.Bass v jednom fejetonu vypráví o skandálu v Caffé Šramota, který vyvolal nějaký host tím, že si u hudebníků objednal píseň My jste ti Pražáci. Copak muzikanti, ti za peníze zahráli každému všechno, ale spustili, už tam byl pan vrchní ve fraku, zarazil hudbu, hlasitě napomenul kapelníka a hostovi se omluvil s tím, že se taková odrhovačka u nich hrát nesmí.
Je pravda, že tehdejší autoři si příliš nelámali hlavu s plagiáty.Kolik bychom třeba i u Hašlera našli melodií, které znalcům oper a operet "cosi připomínají"!
Ale pravý mistr v tom byl František Kovářík. Použil všechno možné, stačila mu třeba stará zapomenutá kramářská písnička nebo melodie, kterou zaslechl někde v Uhrách. Trochu melodii pozměnil, zharmonizoval, dal jí jiný rytmu, napsal nová slova a bylo to. Ale tím na něho nežaluji, písničky měl pěkné a některé z nich se hrají dodnes....Takový Ruda Jurist se občas chlubíval, že ani nezná noty. A na co také? Býval výborným, inteligentním a pohotovým kabaretiérem, členem smíchovské Arény a krátce i ředitelem Varieté v Karlíně - tam, kde je dnes Hudební divadlo. Když ho napadla melodie, zazpíval ji a trochu přitom brnkal na klavír. Vždycky se našel nějaký hudebník, který měl sice "řemeslo" v malíčku, ale neměl nápady a ten Juristovi písničku napsal do not a zharmonizoval. John Gollwell nebyl Angličan, ale Pražák a jmenoval se Jan Borůvka. Skládal velmi pěkné noblesní písně a měl pro ně vlastní nakladatelství. Hodně cestoval po světě. A po návratu z cest vždycky rychle napsal nějakou tu "staropražskou", protože se mu zkrátka po Praze v cizině stýskalo. Nepražského původu je na naší desce jen Ve starém Podskalí. Její melodie se zrodila před osmdesáti lety v Berlíně a Berlíňáci ji dodnes zpívají. K nám ji přivezl dr. Červený, a protože se staré Podskalí tehdy právě bouralo a hrozila mu úplná zkáza, napsal takový aktuální text. A tím písnička v Praze zdomácněla. I jiné písně mají zajímavou historii. Víte, co je Bai-Kai-Lai? Tak se jmenovala restaurace na Výstavišti, když byl v roce 1907 v Praze sokolský slet a průmyslová výstava. Takže to vlastně byla reklamní písnička. Její autor Karel Pospíšil napsal dvě stovky různých skladeb, hodně kantát, několik operet a dokonce mši, ale na to všechno se skoro zapomnělo, jen ten Bai-Kai-Lai se stále ještě hraje a zpívá. Alois Aust býval nejdříve vojenským muzikantem, potom korepetitorem neboli nacvičovatelem zpěváků v Divadle na Vinohradech, kde se hrávala kdysi opera i opereta, byl také kapelníkem v biografu a hudebním režisérem. Někdy skládal větší, rozměrnější skladby, někdy polky, pochody a valčíky.
Staropražské písničky 2 jsou datem svého zrodu poměrně mladé. Většina jich vznikla v době, kdy už se na "starou Prahu" jen vzpomínalo. Ale neuplatitelný soudce Čas je také důkladně prověřil a rozsoudil. Bude-li vám s nimi dobře, nestyďte se za trochu sentimentu, ani za úsměv.
Ale hlavně si je zkuste zazpívat s našimi sólisty. Pak budou skutečně živé.
Jaroslav Navrátil