Z komentáře k původnímu LP albu 8111 0544 vydaného v roce 1985 v Pantonu:
Dobrou úroveň věkem svých hráčů "mladých" českých smyčcových kvartet prezentuje tato gramofonová deska, na níž jsou zachyceny výkony alespoň tří
z desítky profesionálních souborů tohoto typu. Společným znakem všech těchto kvartet je jejich soustavný zájem o interpretaci české soudobé tvorby
a to nejen děl vrstevníků jednotlivých hráčů (třeba v případě kompozic J.Grossmanna a I.Kašlíka), ale i skladeb autorů mnohem starších, jak je tomu při vzorném provedení Kaprova díla Kroftovým kvartetem.
JAN KAPR (1914) ...V poválečných letech a zejména v první polovině padesátých let dominuje u autora oslavná lyrika. Na přelomu 50. a 60. let však skladatel odstoupil od svého tradicionalistického vyjadřování.
Osvojil si postupy Nové hudby, ale nikdy se nestal jejím ortodoxním vyznavačem. Mnohé její podněty ho však přivedly v první polovině šedesátých let k vlastnímu novátorskému vyjádření.
Tvorbu z dalšího období charakterizuje sepětí silné emotivnosti s racionálním domýšlením své vlastní kompoziční metody.
Důležitými vývojovými mezníky v tvorbě poslední doby jsou zejména 8. a 9. symfonie, ale též výrazově koncizní, baladicky meditativní a myšlenkově hluboký 8. smyčcový kvartet z roku 1978...
Zcela příznačné pro skladatelskou generaci mladší,..je, že jejich vývoj prochází spíše opačným směrem než vývoj kompozičního stylu Jana Kapra...Dokladem všeobecného obratu k tradici je i Hudba k obrazům K. Harudy
JANA GROSSMANNA (1949)...
Jeho pětidílná svita z roku 1982, věnovaná Kubínovu kvartetu, představuje jakési volné reflexe na několik obrazů ostravského malíře Karla Harudy a na jejich určité výtvarné složky (zvláště expresívní působení barev)....
IVAN KAŠLÍK (1947] se po studiu na pražské konzervatoři a pak Akademie múzických umění věnoval hudební režii. V jeho dosavadní tvorbě převažují kompozice
pro film a televizi, i když vedle nich vytvořil i několik pozoruhodných symfonických a komorních děl, v nichž vycházel také z podnětů soudobých kompozičních technik,
ale zároveň nezapřel, že je mu blízký i neoklasicismus...V jednověté Baladě pro smyčcové kvarteto (1979) přesvědčil o své schopnosti tvarové modelace
a výrazové neotřelosti nejen v sónicky laděných plochách, ale i v kontrastních motorických kreacích triovým ostinátem vytvořeným pozadím pro neoklasicky formovanou, místy však janáčkovskou melodiku.
Karel Steinmetz