Z komentáře k původnímu LP 1113 4174:
Na začátku šedesátých let uspořádal Svaz československých skladatelů setkání autorů polek a valčíků s hudebními vědci. Do podzemního sálku Reduty v Praze na Národní třídě přišlo tehdy na padesát skladatelů, textařů a kapelníků. Byl tam usměvavý pan Vejvoda ze Zbraslavi i podmračený kapelní Valdauf ze Střešovic. Přišel vysoký a stále do žertu naladěný pan Karel Vacek v dobře padnoucím obleku a maličký a tichý skladatel Josef Poncar v mysliveckém kabátku. A mnozí jiní. Všichni se tam od jednoho renomovaného hudebního teoretika dověděli úžasnou věc: že totiž ta jejich muzika, kterou milovali a celý život dělali, jejíž oblibu si bylo možno ověřit na kterékoliv taneční zábavě, patří už nenávratně minulosti, že je dokonale odbytá, neživotná a oni sami, autoři a zpěváci, že jsou vlastně pouze historickým anachronismem.
Překvapení "lidovkáři" reagovali každý jinak. Karel Valdauf se rozhněval a křičel, Vejvoda s Poncarem potichoučku odešli, Jára Marek, povoláním učitel, se pokoušel teoretikům odporovat. Ale jeden z těch autorů se jen ironicky usmál, odešel domů a během 24 hodin složil jako odpověď na onen verdikt písničku, která se okamžitě rozletěla po vlastech českých a dnes je z ní takřka hymna všech milovníků dechovky.
Tento muž se jmenovat Karel Vacek a tak se zrodila jeho skladba "Zůstaň tu s námi". Po více než čtvrstoletí si dnes můžeme položit otázku: Měl tehdy onen teoretik pravdu či nikoli? Každý druh umění má sice svůj "zlatý věk", kdy kvete naplno. Ten skutečně po čase pomíjí a přichází zase něco jiného. Ale mezi takovými "epochami" nikdy nejsou žádné bariéry. To bychom už dávno neznali ani krásu lidových písní, ale ani žádnou operetu nebo swingovou hudbu s jejími evergeeny, protože jejich zlatý věk už je také dávno pryč. Ze všeho, co bylo, zůstává to dobré na věky…
O letech 1955 - 1965 se skutečně dá povědět, že klasická česká lidovka už měla svůj zlatý věk za sebou. Je to logické a zákonité. Jenže - jak už jsme řekli - to nejlepší je trvalé. Z nové populace se zcela zákonitě tvoří i nová rodina milovníků této hudby. Ke konci padesátých let nazpíval například svoji první lidovku Josef Zíma a posunul zde interpretační laťku o kousek výše. Po něm přišli jiní. Zpěváci, muzikanti, kapelníci, aranžéři. Jsou relativně mladí a dávají těm písničkám nejen nový háv, ale také humor a nadhled. Věříme, že tohle všechno najdete i na této gramofonové desce.
J.D.Navrátil