Často se mi stává, že bych chtěl utajit své nevím už kolikáté setkání se Švejkem či zrovna se Zvonokosy. Najdu si koutek, kde o mně nikdo neví, a čtu si. A přece jsem to já, kdo přinutí své okolí k nevyslovené, avšak udivené otázce, "čemu se ten člověk tak nahlas směje". A tak čtu - nahlas - mé okolí se už ničemu nediví a směje se se mnou.
To je podstata prvního důvodu, proč jsem se odhodlal adaptovat Zvonokosy pro čtení před rozhlasovou veřejností.
A ten druhý důvod - to je herec.
Je tomu už téměř patnáct let, kdy můj přítel rozhlasový redaktor Jan Kuneš přišel s nápadem na svou dobu velmi neobvyklým, ba téměř revolučním, vysílat v rozhlase na pokračování Poláčkovy "Muže v ofsidu". Byl jsem okamžitě pro, ale netušil jsem, kolik praktických a především teoretických problémů tato práce přinese. Bylo nutné vyřešit dvě základní otázky: jak Muže v ofsidu tlumočit a s kým je tlumočit. Ačkoli tedy otázka herecké interpretace tu stála jako druhá, bylo mi brzy jasné, že je ve své podstatě otázkou klíčovou.
Je totiž obvyklé, že herec s dobrými recitátorskými schopnostmi je i dobrým vypravěčem a přednašečem prozaických textů. Málokdy tomu bývá naopak. Problém uměleckého přednášení už sám o sobě je velmi složitý, vždyť ne každý vynikající herec dovede být zároveň vynikajícím recitátorem či vypravěčem. A také ne o každém režiséru, který má dramatický cit, se může automaticky předpokládat, že bude dobře pracovat s interpretací literárních žánrů. Dobrý vypravěč ovšem musí mít bezpodmínečně dramatický cit, bohatství intonačních, modulačních, rytmických a tempových prostředků, s nimiž pracuje tak, aby nenudil a nezevšedněl v popisných pasážích, a s nimiž sugestivně pracuje v partiích konfliktu. Musí mít cit pro intonaci přechodu od nepřímé řeči k přímé a naopak, musí mít cit pro stínování jednotlivých charakterů. Především však musí vědět, za koho ve svém přednesu vystupuje a čemu straní, musí znát a přesně pochopit svůj úkol. Režisér může práci uměleckého přednašeče velmi dobře řídit a vést, ale hlavně ji musí umět plodně inspirovat.
Došel jsem k jistotě, že úkoly, které Poláček ve svém jedinečném románu ukládá, může bez zbytku splnit Karel Höger, který však neměl být žádnou z jednajících postav románu. Bylo třeba hledat a najít především formulaci jeho postavení v příběhu. Jan Kuneš vybral tehdy jedenáct kapitol z knihy a upravil je tak, aby tyto zkrácené kapitoly vytvořily půlhodinové celky. Vnitřní struktura Poláčkova textu zůstala zachována. Dohodli jsme se spolu, že těch jedenáct kapitol nebudeme koncipovat jako prosté předčítání Poláčkovy knihy, ale spolu s řadou herců, kteří budou interpretovat jednotlivé Poláčkovy postavy, vytvoříme útvar, který bude ve své podstatě literární, ale v celé řadě jevů dramatický. Literární v tom, že Karel Göger bude interpretovat popisně a vztahově partie textu a dramatický v tom, že dialogy postav budou sytě zahrány řadou herců, z nichž každý bude interpretovat jednu z postav knihy. Kdyby se byl býval Höger ztotožnil jen se subjektem autora, byly by přechody mezi čtenými partiemi a dialogem násilné. Proto tedy Höger, jakožto hlavní vypravěč, nebyl pro nás Karlem Poláčkem, ale byl to náš současník, fotbalový nadšenec, který ovšem i své nadšenectví dovede satirizovat, který se dovede pobavit Poláčkovým textem, umí ho glosovat i pointovat, má rád Poláčkovy figurky, postrčí je do nějaké situace, napoví, co mají dělat, kritizuje je, když jednání přeženou a sám stojí někdy udiven nad tím, jak tyto postavy rozehrály impuls, který jim dal. Tím se vypravěčský subjekt umocnil a dostal se nikoli na úroveň pouze dramatické postavy. Plnil řadu funkcí, tu vypravěčských, tu dramatických.
Zdržel jsem se u interpretační problematiky Mužů v ofsidu tak dlouho proto, že není nijak vzdálená problematice inscenace Zvonokos. Naopak, ony obě a mezi nimi (ačkoli jsou od sebe vzdáleny téměř 15 let) i rozhlasové realizace Čapkovy Války s mloky a Továrny na absolutno, tvoří určitou logickou řadu, reprezentující v podstatě styl, jehož hlavní znaky, tehdy objevené, jsou plně realizovány i ve Zvonokosech. Kontinuitu tu udržuje Karel Höger svojí postavou "pana Högra", či na jiném místě "pana Karla". Hovoří nejen text Chevallierových líčení, ale stává se dynamickou postavou, která proniká i do scén, imituje charaktery postav, na něž nám (jakoby) nevyšel herec, má zkrátka široké, téměř neomezené pole působnosti. A můj scénář, se kterým mi opět tolik pomohl Jan Kuneš, se mohl s plnou důvěrou opřít o vzácný cit Högrův pro interpretaci podle mého soudu velmi náročného, rozporuplného hereckého partu.
Jiří Horčička