Z komentáře k původnímu LP albu vydanému Suprpahonem v roce 1979:
Housle byly u Bohuslava Martinů nástrojem z vyvolených. Na samý počátek své umělecké dráhy vstoupil s housličkami pod bradou...s houslemi zápasí za trpkých bojů v třídě pražské konzervatoře - a houslím posléze věnuje jako skladatel obsáhlou sbírku vynikajících kompozic. Na poli hudby komorní z ní vynikají tři sonáty obsažené v této gramofonové nahrávce. Existuje sice ještě početná řada dalších jeho prací pro housle s klavírem, ale zásadní obraz této tvorby se jimi už nijak podstatně nemění - i když pro dokreslení skladatelova profilu je nepochybně třeba brát v úvahu i dvě sonáty sem nezařazené...Houslovou sonátou č. 1 z roku 1929 vstupujeme do půvabného zákoutí tvorby Bohuslava Martinů, v němž převažuje nad životní tragikou radost, nad filozofováním humor....Stala se zajímavým dokladem hudebního proudu, k němuž se tehdy Martinů přiřadil: dosaženou hudební techniku začaly u něho prolínat prvky jazzové. Jako v učebnici se můžeme na této sonátě poučit o tom, jak silně působila na skladatele swingová éra...
Houslová sonáta č. 2 je posunuta o vývojový stupeň dále, třebaže není časově od první příliš vzdálena...Má v sobě méně rapsodičnosti proti první a také méně uhlazenosti: lze na ní vystopovat zřetelný posun k moderně cítěné polyfonii a rytmické figury například v první větě poukazují na jadrnou rytmiku bachovskou....Třetí a vůbec poslední z houslových sonát Bohuslava Martinů je plodem let válečných. Byla napsána v době amerického pobytu skladatele, a to koncem roku 1944 v New Yorku...je nesporně jedním z vrcholných děl Bohuslava Martinů...
dr. Jaroslav Mihule