Komentář k původnímu LP albu 1 11 0960 vydanému Supraphonem v roce 1971:
Početné dílo JARMILA BURGHAUSERA (nar.1921) představuje významný přínos současné české hudební kultuře. Burghauser vyšel kompozičně ze školy Otakara Jeremiáše a ve své tvorbě dospěl od tradičnějšího hudebního výrazu až k racionálnímu využití nových skladatelských technik. Jeho zájem patřil ovšem hodně i práci teoretické (vystudoval obory hudební vědy a psychologie na filosofické fakulty Karlovy university) a zejména pak konkrétní činnosti editorské (podílel se významně na kritických vydáních děl Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha). Sonáta pro kytaru vznikla už v době druhé světové války (1943) a nese všechny základní znaky Burghausrovy tradičnější hudební řeči z tohoto období. Třívětý sonátový cyklus odpovídá třem českým lidovým tancům. LUBOR BÁRTA (nar. 1928) je jedním z nejvýznamnějších představitelů střední generace českých představitelů střední generace českých komponistů. Studoval v letech 1948-1952 u prof. Jaroslava Řídkého na pražské Akademii múzických umění. Z řady jeho skladeb připomeňme alespoň Sonátu pro housle a klavír, Koncert pro housle z roku 1952 a zejména pak Klavírní koncert, jenž je dosud v živé paměti posluchačů v Československu i v zahraničí. Sonáta pro kytaru vznikla v roce 1967, kdy ji také Milan Zelenka poprvé provedl na koncertě v rámci každoroční pražské Přehlídky koncertního umění. Třetím autorem této desky je JAN TRUHLÁŘ (nar.1928). Truhlář má k tvorbě pro tento nástroj zvláštní osobní vztah: na pražské konzervatoři studoval v letech 1948-53 sám hru na kytaru u prof. Štěpána Urbana. Věnoval se pak studiu kompozice (1953-57) u prof. Pavla Bořkovce), ale i poté zůstal dlouho věren svému původnímu nástroji jako skladatel (Koncert pro kytaru a orchestr, op. 6 z roku 1959, Adagio pro kytaru a smyčce, Divertimento pro kytaru a dechový soubor, Sonáta pro kytaru z roku 1962, Tři bagately pro kytaru, op. 14 z roku 1963 aj.) I když se ani Truhlář nevyhýbá vlivům novodobých kompozičních metod, základem jeho výrazu zůstává jasnost a přehlednost vyjadřovacích prostředků. To platí i o jeho Impromptu pro kytaru z roku 1965. JANA OBROVSKÁ (nar.1930), jejíž dílo uzavírá tuto desku,k studovala rovněž kompozici u prof. Jaroslava Řídkého, dále u Miroslava Krejčího a Emila Hlobila. Od absolutoria v roce 1955 vytvořila řadu skladeb (klavírní koncerty 1955 a 1960), Toccata, interludium a fuga pro smyčcový orchestr (1961), symfonická báseň Na paměť Hirošimy (1962 aj.) Rukopis kytarových Preludií vznikl v roce 1969. Kytarista MILAN ZELENKA, jemuž vděčíme za tuto nahrávku, se narodil v roce 1939; studia na konzervatoři ukončil roku 1959. Už jako posluchač třetího ročníku upozornil na sebe vítězstvím v soutěži na Mezinárodním festivalu mládeže a studenstva v Moskvě (1957); o dva roky později si zajel pro další Zlatou medaily na mládežnický festival do Vídně. Od té doby slyšely koncerty Milana Zelenky desetitisíce posluchačů doma v Československu; na koncertech v Sovětském Svazu, v Německé demokratické republice, v Polsku, v Německé spolkové republice, v Itálii, v Holandsku a ve Francii vykonal Milan Zelenka mnoho prospěšné práce zejména oddanou službou české soudobé hudbě. Jestliže první Zelenkova deska, natočená už v roce 1959, byla věnována klasické literatuře pro kytaru, pak tato nahrávka patří zcela tvorbě současných českých autorů. Zelenkovo nevšední, jistě už samotným nástrojem, ale i přístupem k interpretačním úkolům výjimečné umění, si získalo důvěru řady autorů a podnítilo je k tvorbě skladeb většinou jemu připsaných. Všechny čtyři zde nahrané skladby provedl Milan Zelenka mnohokrát'doma i na svých zahraničních turné. Zejména Burghausrova Sonáta byla s povděkem a uznáním přijata v roce 1969 v Paříži: ve třicetiminutovém recitálu pro francouzskou barevnou televizi provedl tehdy Milan Zelenka kromě Burghausrovy sonáty i dílo Truhlářovo a Obrovské. O mimořádném úspěchu těchto skladeb svědčí i příznivý ohlas proslule přísné pařížské odborné kritiky.
Petar Zapletal, 1970
Pozn. vydavatele: na původním LP byla uváděna Sonáta e moll Jarmila Burghausera pouze s třemi větami.
Při digitalizaci originálních pásů bylo zjištěno, že nahrávka Sonáty má věty čtyři (jako třetí je na křestním listu uváděna věta Furiant, zatímco věta Rondo. Allegro assai původně uváděná jako III., je na křestním listu označena až jako věta IV.
Pro zajímavost uvádíme na našem digitálním titulu tuto Sonátu e moll tak, jak byla původně nahrána.