V letech 1857-1859, kdy RICHARD WAGNER (*22.5.1813 - †13.2.1883) komponoval Tristana, prožíval krizi jak tvůrčí, tak krizi manželskou.
Tehdy jej zachraňoval hluboký vztah k Mathildě Wesendonkové...

Z komentáře dr. Rudolfa Pečmana k původnímu LP albu 1 12 1136, které vyšlo v Supraphonu v roce 1972 a jež nyní vydáváme poprvé digitálně
...V době kompozice Tristana sáhl Wagner k veršům paní Wesendonkové a psal na ně své "tristanovské studie".
Tak sám nazval komorní písňová díla, jež měla být jakýmisi "intimními dramaty". ...Jsou dokladem toho, jak překypující byla tehdy Wagnerova hudební invence.
Skladatel byl tehdy zaujat Tristanem, že vše bylo poznamenáno tristanovským duchem a že tudíž pravé tristanovské melodie tryskaly dříve
- jakoby z hlubin uměleckého povědomí - , aby nejprve osvědčily svou nosnost na menších útvarech Wagnerových Pěti básní na slova Mathildy Wesendonkové.
- a teprve pak aby ve své pravé velikosti zazněly až v Tristanovi.
Umělecká hodnota "Pěti básní" je nevšední. Na poměrně malých plochách tu skladatel prezentuje své velké umění hudební charakteristiky
(přesvědčivěji vyzní v orchestrální než klavírní verzi doprovodu).
Ke zpívanému slovu se chová s neobyčejným pochopením, neboť deklamace je vpravdě mistrná.
Slovem: ukazuje se tu, že i na malých plochách lze umělecky demonstrovat ony teorie, jež tvoří základ velkolepých Wagnerových jevištních děl.

...Z pocitu klidu a touze po trvalém rodinném štěstí vytvořil Wagner k narození syna Siegfrieda drobnou orchestrální skladbu, jež zpívá o dítěti - pokračovateli Wagnerova života.
Skladba byla označena jako "Siegfried-Idyll" (Siegfriedova idyla) a vznikla roku 1870. Má intimní ráz. Wagner v něm použil výrazných hudebních myšlenek z Niebelungova prstenu.
Dílo však nemá vypjatě dramatický ráz; počíná idylickým motivem, jímž skladatel vyjadřuje očekávání a klid duše. Tento "motiv očekávání" přeruší motivický úryvek ve flétně,
v němž poznáváme motiv kouzla ohně z Valkýry. Oba motivy se spojují a rozvíjejí se zpěvně dále. Jejich klidná kantabilita je narušena výstražným motivem lesních rohů,
který je ovšem přerván písňovým tématem v hoboji, evokujícím vizi šťastného dětství. Náhle se proud hudby zastavuje v unisonu. Melodika je stále vypjatější.
Rozvlní se, avšak přerve ji smělá pasáž...Konečně nastoupí vlastní Siegfriedovo téma v měkce znějící tónině As dur. Toto téma, jakási apoteóza dítěte,
ve skladbě posléze převládne a spojí se s ostatními motivy k postupné gradaci. Neustálý vzestup není narušen ani tóny strachu a děsu, jež se ozvou ve druhém plánu partitury.
Hudba se postupně vlní k oslnivému účinu. Na jejím vrcholu zazní (jako popěvek) ona radostná fanfára lesního rohu, kterou známe též z hudby k opeře Siegfried.
Fanfárový popěvek je provázen několikerou imitací ptačích hlasů a stupňuje se tak, že všechny motivy skladby se posléze vlastně spojí ve vrcholícím dynamickém bodu díla.
Když zní hudba v nejintenzívnější síle, přistoupí k ní ještě motiv hlasu přírody - je to onen hlas ptáka, jemuž Siegfried porozumí. Znovu se objeví Siegfriedův motiv,
tentokrát v novém jasu a v heroickém osvětlení. Jen jako ozvěna z dálky zní motiv lesního rohu, jehož intenzita slábne, až zmizí v tichu hudební idyly.
Skladba skončí v míru a klidu, tedy náladou, která je obdobná jako na začátku...