Z komentářů k původnímu LP albu 1 10 1459 vydanému Supraphonem v roce 1973, jež nyní vydáváme poprvé digitálně:

Tři Slovanské rapsódie ANTONÍNA DVOŘÁKA vznikly v těsném sousedství, či spíše s první řadou Slovanských tanců v roce 1878...Svým vznikem spadají Dvořákovy Slovanské rapsódie do doby, kdy skladatel, nedávno předtím světu objevený úspěchem Moravských dvojzpěvů, usiloval o to, aby ve své tvorbě zdůraznil nejen své češství, ale i příslušnost k širší rodině národů slovanských. Úmysl napsat cyklus rapsódií, tj. volných hudebně básnických meditací o slavné slovanské minulosti, pojal Dvořák bezpochyby pod dojmem rapsódií Lisztových už o čtyři roky dříve, tehdy však zůstal při jediném uskutečněném pokusu, Rapsódii a moll, s níž vůbec nepředstoupil před veřejnost ajež byla provedena až po jeho smrti...Ve třech Slovanských rapsódiích se Dvořákovi podařilo uskutečnit původní myšlenku s takovým uměleckým zdarem, že jsou řazeny k jeho nejpopulárnějším, ale zároveň i nejpříznačnějším skladbám...
František Bartoš
Dvořák měl plán napsat celý cyklus symfonických básní podle Erbenovy KYTICE. Volba těchto básní byla typická; tíhnutí k lidové pohádce a pověsti, nejčastěji tragicky zachmuřené, odráželo tlak pasívní atmosféry doby přelomu století. Ale u Dvořáka vyznívá tento smutek (v souhlase s geniálním básnickým slovem Erbenovým) všude očištěně a kladně, ne chorobně a naturalisticky. Velký mistr, lidsky dozrálý a už obtížený slávou, potřebu utéci se k něžné a živé fantazii našeho lidu, k jeho prostotě a mravní opravdovosti, k jeho vážnosti i úsměvné dobrotě, jak se všechny tyto vzácné vlastnosti našeho lidového génia výrazně promítají v básnickém umění Erbenově. Balada Holoubek vypráví příběh ženy-vražednice, jejíž vina (jako - podle víry lidu - každá lidská vina) je pomstěna zásahem osudu. Mladá hezká vdova, která otrávila svého manžela, provdá se brzy po jeho smrti za pěkného milence. Na nářky zapomněla, ale vina nemizí. Zločin hryže nevěstino svědomí. Na manželově hrobě připomíná jí žalostně vrkající holoubek, převtělená duše utraceného, co spáchala. Žena zešílí a skočí do řeky.
Na tuto baladu napsal Dvořák svou nejkrásnější symfonickou báseň. Podmaňuje jedinečným motivickým rozvíjením základního tématu viny, jednolitou gradací a celkovou tragickou náladou...Je typické pro Dvořáka, že nenechal vyznít baladu výstražným mementem prokletí jako Erben,a ale že epilogem uzavřel celou tragédii mravně osvobozujícím očištěním.
Jaroslav Šeda