Z komentáře k původnímu LP albu DV 15243 vydanému v Supraphonu v roce 1965 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Dante a Tasso, začátek a konec jedné rozsáhlé epochy evropské kultury - renesance. Období, které znovu objevilo člověka v jeho podstatě, jeho fyzickou a duševní sílu, lidské tělo po dlouhá staletí zahalené do jemného či hrubého roucha doby románské a gotické. Renesance - znovuzrození.
...Umění této doby se nám může zdát jako jednoduché a průzračné. Ale bojme se zjednodušování. Naše deska si nemůže klást nárok postihnout všechny charakteristické rysy tohoto období, jeho mnohotvárnost a vývoj. Ale i z toho velice stručného výběru je možno vidět, co různých autorů tu působilo, z nichž každý má svůj osobitý hlas, byť jejich tvorba byla víc poplatná konvenci a přísným pravidlům řemesla než za našich dob.
DANTE ALIGHIERI (1265-1321) je prvním a největším básníkem italské renesance. Ve své Božské komedii obsáhl všechno základní filosofické vědění své doby. Jeho poezie je nadána bohatou obrazností a po dlouhá staletí měla řadu vykladačů, kteří dešifrovali její tajemství,. Jeho obraznost má přímo "kosmická" měřítka, jak je vidět i z naší ukázky, v níž jde o vyjádření milostného citu k ženě, již pro neoblomnost přirovnává ke skále. Básně Dantova současníka CECCA ANGIOLIERIHO (asi 1260-1312)jsou rozpustilé, kruté, polemické, odhalující pokrytectví současníků..Jeho nesnášenlivostí k okolnímu světu je poznamenána i naše báseň. FRANCESCO PETRARCA (1304-74) je znám spíše jako autor básní oslavujících Lauru. Významná je však i jeho lyrika přírodní: člověk unavený městem nachází klid v přírodě, která "měkce hladí myšlenky"....1475-1564), ten nejméně podlehl konvenci, píše své básně na okraje skic, nečině si nárok na zveřejnění, neboť se ani nepovažoval za básníka, ba podceňoval se i jako malíř. A přece: u málokterého věhlasného básníka renesance poznáme všechny radosti a bolesti té doby tak dokonale jako právě u něho. Říkáme "renesanční člověk" a myslíme na člověka všestranného. Michelangelo: sochař, malíř, architekt, básník. Leonardo da Vinci: malíř, architekt, matematik, konstruktér, fantasta. LORENZO DE' MEDICI (1449-92): státník, myslitel, básník. Jeho Taneční písně mají tu rozvernou notu, na niž je poezie i hudba zvláště ve Florencii bohatá. NICCOLO MACHIAVELLI (1469-1527): politik, historik, myslitel, básník s nadáním satirickým. Jiný odstín tu představuje ANGELO POLIZIANI (1454-94), znalec a překladatel starého básnictví řeckého, autor básní galantních i psaných v lidovém slohu. Největší ženou-básnířkou italské renesance je GASPARA STAMPA (asi 1525-54), jejíž sonety jsou kronikou nešťastné lásky vyjádřené s prožitkem tak silným, s jakým se potom shledáme až o tři století později v básních Marceliny Desbordes Valmore, již obdivovali prokletí básníci.
TORQUATO TASSO stojí už na prahu baroka svým bohatým výrazovým rejstříkem, hudebností verše, svým myšlením..Naše báseň ze hry "Amyntas" manifestuje ten stav čistoty, jak si ji představoval i básník antický: člověk v přírodě, jemuž nebrání společenské konvence a umělé pojmy, aby mohl žít plně a bez předsudků. Tu je také básnicky vyjádřena touha renesance realizoval pojem svobody co nejúplněji. FRANCESCO LANDINI (1325-97), to je onen legendární varhaník, jehož hra uváděla posluchače do extáze, skladatel, který žil a tvořil v době, kdy vzniká madrigal, tento typický projev renesance...HEINRICH ISAAK (asi 1450-1517), typický hudebník renesance...Do jeho skladeb se jako cantus firmus dostává lidová píseň...GIOVANNI GASTOLDI (asi 1556-1622) silně ovlivnil vývoj hudby taneční. Jeho tvorba, zvláště Baletto, měla...velký ohlas. Autora karnevalové písně Orsú, orsú neznáme...Na lidovou píseň navazují někteří skladatelé v severní Itálii, jejichž nejtypičtějším projevem je původně vtipná lidová píseň frottola, která časem nabývá na umělosti i na závažnosti. Známým skladatelem této oblasti je MARCHETTO CARA (asi 1527).
Na přelomu 16. a 17. stol. nabývá madrigalová hudba na složitosti. Madrigal se pochopitelně vyvíjí mnohem svobodněji než například moteto nebo mše, které podléhají více přísným pravidlům církevním...na hranici harmonické odvahy došel CARLO GESUALDO DA VENOSA (asi 1560-1613), který miluje disonance, dramatické kontrasty, náhlé změny harmonie, přerušuje dosud plynulý tok hudby, aby vytvořil napětí...LUCA MARENZIO (asi 1553-99) akceptuje důsledně tento nový chromatický princip.
Jeho madrigaly jsou jakési hudební kresby...GIOVANNI PIERLUIGI DA PALESTRINA (1525-94) je nejvýznamnějším představitelem římské školy. Melodicky se ve svých mnoha mších, motetech i jiných skladbách opírá o gregoriánský chorál. Jeho dílo je syntézou dosavadního vývoje vokální polyfonie a představuje stav klidu a kázně, a přece mu neschází jemnost a barevnost. Moteta na texty Písně písní jsou toho nejlepším důkazem. Významným skladatelem benátské školy, která postoupila vývojově nejdál, je ANDREA GABRIELI (†1586), který hojně užívá chromatiky, nelpí na přísných pravidlech polyfonie láká ho zajímavý souzvuk hlasů a nástrojů. Mimořádný význam mají jeho skladby instrumentální, předznamenávající už nový sloh - baroko....
Pavel Jurkovič
Obsah:
1.Amor c'al tuo suggetto - 2.Přišel jsem v kruhu nebeském v ta místa - 3.Kein Freud ist bei mir - 4.Kdybych byl oheň, zapálil bych svět - 5.Lo stegnato - 6Neznají tolik tvorů mořské vlny
7. L'invanghitto - 8.Taneční písně - 9.Orsú, orsú. Karnevalový zpěv o písařích

1. Non é tempo - 2.Běda, ach běda, jak mne ošálily- 3.Dolcissima mia vita - 4.Příležitost - 5.Solo e pensoso - 6.Kdybyste, pane můj, nahlédl do hlubiny- 7.Dilectus meus - 8.Pochválen buď, paní, okamžik a den
9. Ricercar - 10.Ten krásný zlatý věk