Z komentáře k původnímu LP albu 1 10 1044 vydanému v Supraphonu v roce 1971 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Mozartovy klavírní koncerty znamenaly už ve své době zpravidla velkou senzaci. Byly totiž již svou strukturou a hudebním typem zcela věnovány novému nástroji, kladívkovému klavíru. Někdejší strojová rytmičnost a motoričnost sólových pasáží koncertů cembalových, kdy proti bohatému orchestrálnímu zvuku bylo možno postavit v kontrastu jen technicky obtížné, avšak zvukově poněkud uniformní pasáže sólisty, je zde nahrazena novou nástrojovou řečí i novou metodikou, jež není přenesením zpěvu či melodiky jiných nástrojů na klavír, nýbrž melodikou novou, ryze klavírní, plnou lesku a brilance, vykvetlou z dosud neslýchaných zvukových možností moderního nástroje...
Koncert Es dur (1785) je v literatuře uváděn vždy jako vzor absolutně vyvážené formy. Klasické dokonalosti je zde plně dosaženo. Uvažme, že se tento zázrak splnil u formy, na kterou se doba dívala jako na pouhou společenskou zábavu a dopřávala si její poslech třeba i ke stolování...Náladotvorná charakteristika tónin vždy žádala u Es dur hudební řeč smělou, odvážnou a velkorysou, aby tím více vynikly kontrasty, přinášené samou formou díla. Ta i zde. Smělost a lek 1. věty, něžné, tklivé a laskavé pousmání věty druhé a vzlet finálního ronda, to je výběr barev, z nichž je utkáno dílo, které svou dokonalostí dorůstá i největší výtvory svého mistra. Klavírní koncert zde dosahuje stejného kulturního významu jako kterákoliv jiná velká hudební forma. Mozart zde stanovil směr, v němž mohl pokračovat teprve až zralý Beethoven. Kromě 25 klavírních koncertů, jednoho koncertu pro dva klavíry a jednoho koncertu pro tři klavíry a orchestr, napsal Mozart též dvě koncertantní ronda pro klavír a orchestr. Rondo A dur, K. 386, nese datum dokončení 19. října 1782 ve Vídni...badatelé se domnívají, že toto rondo je buď původní finální větou koncertu A dur K. 414, nebo že snad naopak Mozart napsal toto rondo s úmyslem finální větu tohoto koncertu, tj. Allegretto, nahradit. Z března 1782 pochází Rondo D dur, K. 382, bohatší v orchestrální partituře od předešlého ještě o 2 trumpety a tympány. Z Mozartovy korespondence s otcem se týká vzniku tohoto ronda zpráva z 23. března 1782: " Zároveň Vám posílám také poslední rondo, které jsem udělal ke koncertu D dur a které tady dělá tolik povyk..." O prvním provedení tohoto ronda máme zprávu již z 11. března 1783: "Ale nepřestalo se tleskat a já jsem musil opakovat rondeau - byl to úplný příval potlesku."
Koncert D dur, o němž se tu Mozart zmiňuje jako o díle, k němuž napsal v tomto rondu novou finální větu, je koncert sedmnáctiletého Mozarta, K. 175. psaný roku 1773. Je ovšem nesporné, že mezi rondem zralého mistra a koncertem mladíčka, byť geniálního, je značný stylistický i umělecký rozdíl, který se nepodařilo překlenout. To je důvodem, proč se koncertní rondo hraje jako samostatná věta a Mozartovo přání spojit je s oním starším koncertem D dur není respektováno.
V.J.Sýkora