Původní komentář k CD vydanému Pantonem v roce 1995 a nyní vyslaném Supraphonem i do digitálních obchodů:
Dnes dvacetiletý (nar. 30.6.1975) trumpetista Jaroslav Halíř pochází z Děčína. Od roku 1989 je posluchačem pražské konzervatoře (u prof. Jiřího Jaroňka). Halířův nepochybný talent se prosadil v mezinárodní rozhlasové soutěži Concertino Praga (1992). Nyní je Halíř prvním trumpetistou Českého symfonického orchestru a uplatňuje se jako sólista v České republice i za hranicemi.
V Paříži u Nadji Boulangerové vystudoval kompozici, u Isidora Philippa klavírní hru; působil pak ve svém rodišti (nar. 1912 v Le Mans). Jean Francaix je autorem mnoha muzikantsky vtipných komorních skladeb, pro něž je příznačný ryze francouzský smysl pro šarm, esprit a eleganci hudebního výrazu. Jeho skladby směřují k osobité, často anekdoticky i dramaticky formulované výpovědi. Proto ho také mnozí divadelní a filmoví režišéři zvali ke spolupráci. Ze skladeb určených pódiu poutají pozornost Francaixova Symfonie z roku 1948, Serenáda pro smyčcový orchestr (1955), Quadruple concertino pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot a orchestr (1935). Vedle toho je Francaix autorem řady nástrojových koncertů: pro violoncello (1954), flétnu (1966), lesní roh (1967) a mnoha drobnějších instrumentálních skladeb, ale také čtyř oper a dvanácti baletních partitur.
George Enescu je nejvýznamnější tvůrčí osobností rumunské hudební kultury. Narodil se v roce 1881 v moldavském Liveni, hru na housle a kompozici vystudoval na vídeňské konzervatoři, od roku 1899 pak studoval oba obory v Paříži, kde byl mj. také žákem Gabriela Faurého a Julese Masseneta. Enescu se prosadil jako znamenitý houslista. V roce 1955 se jeho životní a umělecká dráha uzavřela.
Umělecký přínos Enescovy tvorby je daleko širší, než je obecně známo; jeho dvě Rumunské rapsodie (1901 a 1902) zhusta popularitou zastiňují díla podstatně významnější. Z nich zejména Rumunská poema pro orchestr, obě Sonáty pro housle, vokální cykly i tři symfonie odrážejí nejlepší stránky talentu tohoto následníka Césara Francka a pokračovatele francouzského klasicismu a romantismu: mají širokodechou melodiku, přesvědčivý výraz a ryze románský fantazijní rozlet.
Tři další ze skladatelů, jejichž díla jsou na tomto kompaktním disku zaznamenána, patří do starších slohových období. Tommaso Albinoni (1671-1750 v Benátkách) byl v průběhu svého života málo znám: jen v Mnichově a Florencii se o něm vědělo víc. Albinoniho lze však dnes označit za tvůrce, jehož odkaz je umělecky rovnocenný významu Antonia Vivaldiho. Nikoli náhodou si Albinoniho tvorby velmi vážil Johann Sebastian Bach.
Albinoni napsal přes padesát operních děl; dochovala se a hraje se ovšem především jeho hudba instrumentální. V tomto oboru je Albinoni pokládán mj. za jednoho z tvůrců formy instrumentálního koncertu.
Na anglickém královském dvoře působil Henry Purcell (1959-1695). Jako chlapec zpíval v královské kapele, od roku 1682 v ní byl varhaníkem. Purcell ve svých instrumentálních a vokálních skladbách úspěšně spojoval podněty italské a francouzské hudby s anglickou tradiční představivostí. Vynikl zejména melodicky bohatou invencí a působivým výrazem svých kompozic. Purcell vytvořil první anglickou operu Dido a Aeneas, několik dalších operních děl a početnou řadu skladeb instrumentálních.
Johann Nepomuk Hummel (1778-1837) pocházel z Bratislavy a byl žákem Wolfganga Amadea Mozarta. V oboru působil nejprve jako zástupce Haydnův v čele esterházyovské kapely v Eisenstadtu a potom ve Stuttgartu a ve Výmaru, kde také zemřel. Kompozici studoval u Johanna Georga Albrechtsbergera a u Antonia Salieriho. Na koncertních zájezdech byl několikrát v Anglii a v Rusku.
Hummelovy skladby nezakrývají přímý vliv Mozartův. Sám byl skvělým klavírním virtuosem a výtečným improvizátorem, psal však vedle četných skladeb pro klavír i komorní díla, mše, kantáty a opery. V Hummelově díle se setkáváme s virtuózní brilancí, která většinou převažuje nad emocionální hloubkou hudebního výrazu. Díky vděčně a efektně napsanému sólovému partu se jeho Koncert pro trubku často objevuje v programech symfonických večerů.
Do dvacátého století náleží francouzský skladatel Henri Tomasi (1901-1971). Studoval dirigování v rodné Marseille. Působil (1930-1935) v pařížském rozhlase a pak vedl operu v Monte Carlu (1946-1950); v posledních dvou desetiletích života se už věnoval výhradně komponování. Je autorem čtyř oper a několika baletů; v instrumentálním oboru zaujala jeho Berliozovi věnovaná Symfonie z roku 1967, koncerty pro flétnu (1944), saxofon (1949), violu (1950), lesní roh (1954) a housle (1962). Koncert pro trubku a orchestr napsal Tomasi v roce 1948.
Petar Zapletal