Komentář k původnímu EP titulu 33 0426 vydanému Pantonem v roce 1976 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně v Supraphonu:
Pražský výběr zastupuje na domácí scéně nejmladší muzikantskou generaci, přesto je po dvou letech existence jednou z nejpozoruhodnějších skupin našeho moderního jazzu. Stylově jej nelze jednoznačně kategorizovat; nepatří mezi typické jazzrockové soubory (ačkoliv převaha elektrických nástrojů by tomu napovídala), silnější je zde vliv jazzu a rockové podněty se projevují netypickým způsobem. Ačkoliv je Výběr vlastně skupinou sólistů, má jeho hudba přísný uměřený řád a určující osobitý výraz dává především kompoziční stránka. Důsledná a promyšlená stavba, bohaté melodické nápady, nezvyklá harmonická struktura, provokující sólisty ke specifickému tónovému výběru, to vše, umocněno strhující moderní rytmikou, vytváří Pražskému výběru původní a jedinečný charakter. Výmluvný je i fakt, že členové skupiny jsou zároveň kompletní rytmikou Pražského big bandu, i jeho preferovanými sólisty, a že si vysokou hráčskou techniku přinesli z klasických hudebních studií. Bubeník Jan Žižka, kontrabasista Ondřej Soukup, saxofonista Jiří Niederle a pianista a vedoucí souboru Michael Kocáb jsou z pražské konzervatoře, kytarista Zdeněk Fišer má za sebou konzervatoř lidovou. Poprvé spolu vystoupili v říjnu 1975 na Slánských jazzových dnech a doposud jsou známí převážně z jazzových klubů. Snímky této desky jsou jejich první společné nahrávky, o to překvapivější je jejich vysoká interpretační úroveň. Autorem skladeb je Michael Kocáb, žák Ilji Hurníka. Hned v úvodu Vyznání se blýskne miniaturou pro elektrické piano, která je motivicky (a také tóninou) zcela odlišná od skladby samotné a přesto k ní tvoří působivý kontrastní prolog. Vyznání má v záhlaví lehké a výrazné téma, skupina se tu prezentuje jako bezvadně swingující, více méně akustické kvarteto (bez kytary) s výbornými improvizátory. Ondřej ukazuje současnou orientaci na kompozičně náročnou a barevně bohatou tvorbu Kocábovy skupiny posílené vokálním triem Marsyas (zde rozšířeném do pětihlasu), se kterým Výběr spolupracuje i na koncertech. Vokální partitura se blíží způsobu sazby dechové sekce velkých orchestrů a zvukově je sbor příbuzný mellotronu (elektrickým smyčcům). Přes řadu nových prvků (metrické proměny, moderní rocková rytmika, funkce sboru) působí skladba srozumitelně a přirozeně, překvapivé harmonické obraty ani nekonvenční použití lidského hlasu zde není vypočítavý efekt a má své opodstatnění. Pražský výběr tu ukazuje jednu z možných cest ke kvalitám, jakých je v oblasti populární hudby a jazzu stále ještě poskrovnu.
Ondřej Konrád