Z komentáře k původnímu LP albu 1 11 0166 věnovanému skladbám Ludwiga Beethovena vydanému Supraphonem v roce 1972 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Sonáta č. 6 F dur, op. 10 č. 2 patří mezi mladší, ale již zralé Beethovenovy sonáty vídeňského období. Vznikala mezi lety 1796-1798 a byla věnována hraběnce von Browne na důkaz přátelských styků s rodinou hraběte, kterého Beethoven při jiné příležitosti nazval "prvním mecenášem své Múzy"...Je pro Beethovena typické že vedle sebe často řadí skladby kontrastního charakteru: i zde následuje po "patetické" sonátě c moll a předchází "vášnivou" sonátu D dur téhož opusu skladba spíše elegantního charakteru, více zpěvná než hudebně hluboká. Přesto je však Sonáta č. 6 muzikantsky neobyčejně zajímavá...Sonáta č. 22 F dur, op. 54 dodnes leží trochu ve stínu sousedních: Valdštejnské a Appassionaty. Těžko si můžeme představit, že po tak jedinečném díle jakým je bezesporu Valdštejnská sonáta, nebylo Beethoven spokojen. Domnívá se, že píše příliš složitě...Každá nahrávka Sonáty č. 22 patří k zásluhám, jelikož bývá málo hrána. Přitom je to slovy beethovenovského badatele Paula Beckera "jeden z nejjemnějších a nejzvláštnějších květů Beethovenova umění, jedna z kompozic, jejíž půvaby se objeví teprve při podrobnějším pozorování pak ale působí tím "hlouběji"...Doplněk této nahrávky tvoří dvě Ronda stejného opusu 51...Obě přispívají ke stylové jednotě beethovenovské nahrávky, která opět jednou představuje Beethovena lidsky vyrovnaného a hudebně elegantního.
Miloš Pokora