Z komentáře k původnímu LP albu vydanému Supraphonem v roce 1964 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Italské kanconety jsou zcela zvláštní druh hudby. Nejsou to lidové písničky, protože autoři většiny z nich jsou známí podle jmen a podle velikosti příjmů ze své tvorby.
Nejsou to umělé písně, protože téměř nikdy nezazní na koncertních pódiích a také proto, že celý jejich styl není pranic "komorní". Nejsou to však šlágry, jak je zná náš hudební - či lépe společenský - život, protože nejsou vulgární, nejsou módní a už půl století nestárnou...Padesát let je dlouhá doba a hudební vkus se za tu dobu podstatně mění, zvlášť v oboru zábavné hudby.
A tak se jisté proměně neubránily ani neapolské kanconety. Slýcháme je v nejrozmanitějších úpravách a vtěsnané třeba i do nejodlehlejších džezových rytmů.
Tou cestou ovšem nechtělo jít Státní hudební vydavatelství (v této nahrávce)...Hudební podstata písní, to jest jejich melodie, rytmus, harmonie a text, musí zůstat nedotčena. Ovšem doprovod může mít bohaté barvy, může znít plně a moderně, může písně oživit a zmodernizovat; vždyť jsou koneckonců přece jen rekreační hudbou. Nová a vlastně prvá československá deska neapolských kanconet si nechce činit nárok na primát v tomto stylu úpravy a doprovod a la Mantovani už neapolské písně měly. Ale instrumentace Dalibora Brázdy je tak originální a vynalézavá, že se přinejmenším vyrovná tomu nejlepšímu, čím se může chlubit světová produkce.
Dr. Ladislav Šíp