Z komentáře k původnímu pantonskému albu 11 0411 "Seidel - Halas: Staré ženy. II. smyčcové kvarteto v čtvrttónovém systému" vydanému v r. 1974 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně: JAN SEIDEL (*25. 12. 1908 - †23. 6. 1998) je naší veřejnosti znám v oboru vážné hudby především jako tvůrce velkých vokálních a vokálně symfonických děl, mj. zvláště sborových cyklů...Jeho smyčcový kvartet s recitací, nazvaný "Staré ženy", přináší jiný pohled na autora; shledáváme se tu s intimním světem, hluboce citově soustředěným, přitom ale opět, jak je pro Seidla příznačné, není to pohled do vlastního nitra, ale pohled do nitra a života jiných. Skladba byla dokončena v r. 1940 jako absolventská práce ve třídě prof. Aloise Háby....Nahrávka na deskách Pantonu je prvou realizací díla jako celku. Skladba vznikala v době nacistické okupace, kdy Hábova škola byla prohlášena za zvrhlou a kdy mnozí z jejích příslušníků se dostali na společenský index, obdobně jako autor básnické sbírky "Staré ženy", pokrokový básník FRANTIŠEK HALAS (*3.10. 1901 - †27. 10. 1949)...Svět "Starých žen" měl v době svého vzniku díla hluboký skrytý náboj. Vždyť to byly ženy, které pocítily tehdy snad nejvíce krutost života, vždyť z jejich náruče bralo nacistické násilí syny a muže. Skladba má 7 částí, jejichž dramaturgická výstavba je dána poetickým námětem proměn lidského věku. Jde tu o staré oči, staré ruce starých žen, ani básník ani skladatel neztrácejí však pojem krásy...Byly to ruce, oči, tváře milenek a matek, které ve své době svoji mladou krásou a darem životů krásy života zmnožily....Autorův přístup ke spojení slova a hudby je svým způsobem zcela nový...Slovo a hudba kvartetu "Staré ženy" jsou dva zcela odlišné světy. Skladba má přísnou kontrastní kvartetní formu a recitace nepatetickou volnou řeč. To, co oba elementy slučuje do homogenního proudu, je rytmický puls slova hudby, melodie řeči a melodie hudby...
Za zmínku stojí, že podle původního záměru mělo být dílo provedeno jako scénické. Kvartetní element a recitátor měli vytvářet na scéně jednu realitu, taneční ztvárnění některých partií v pozadí scény bylo míněno jako obrazový kontrapunkt stínů, stínoher i konkrétních kreací tanečních. Tímto způsobem zamýšlela Seidlova dílo na scéně E. F. Buriana realizovat Nina Jirsíková, provedení se však v době okupace již neuskutečnilo.
Dr. Jan Ledeč