Z komentáře Pavla Blatného k jeho autorskému LP albu 1 15 0528 Skladby třetího proudu vydanému Supraphonem v roce 1969 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Abych mohl svému posluchači co nejvíce přiblížit skladby nahrané na této profilové desce, udělám snad nejlépe, když uvedu skutečné a jediné pohnutky, které mne k jejich vytvoření vedly. - Nejsem jazzmann - jazz sleduji - možno říci - od malička, pokud to naše poměry dovolovaly, ale sám jsem nikdy nepocítil nutnost vyjádřit se jazzovou hrou, jazzovou improvizací - přestože jsem výkonný pianista. Rodinné poměry mne vedly jednoznačně ke studiu i tvorbě hudby vážné. Otec, který je rovněž skladatel, byl žákem Leoše Janáčka, navíc varhaník prakticky činný jako ředitel kůru v různých brněnských chrámech....Moje první skladby jsou proto ovlivněny jak Leošem Janáčkem (později B.Martinů a I. Stravinským), tak polyfonií, vícehlasem a chorálem. Za pět let po absolutoria do roku 1960 jsem napsal řadu skladeb komorních i tzv. "rozměrných" děl symfonických, díla vokální, dramatická atd. I když mi za stylový odrazový můstek sloužil vyhraněný rukopis několika vůdčích světových skladatelů, v centru mých snah byla vždy touha vytvořit formu díla na základě jakéhosi dialogu mezi myšlenkami, tématy, nástrojovými skupinami nebo jen hlasy: tedy jakousi formu antifonickou, vycházející z chrámových responsorií mezi knězem a sborem, které mi utkvěly nesmazatelně v podvědomí ještě z dob dětských let. A právě zde - na vrcholu svých realizačních plánů....začal jsem zkoumat ještě v druhé polovině dvacátého století živelně muzikantské prvky v nějaké hudbě, o které můžeme říci, že je soudobá. Našel jsem je toliko v jazzu, ke kterému se pak výhradně obrátil můj zájem v posledních pěti letech. Napsal jsem řadu skladeb symfonických i komorních pro "klasické hráče", ale s jazzovými prvky, skladby pro ansámbly, kde zasedají "klasičtí" i jazzoví interpreti a skladby pro interprety toliko jazzové, z nichž některé jsem vybral na tuto desku. Celý tento můj "třetí proud", jak jsou sumárně mé skladby označovány, vyplynul z touhy psát i v technikách nové hudby spontánní muziku. Chci pracovat v přesně vymezených sériích, ale nechat je zaznít v živelné reprodukci jazzového interpreta. Vychutnat barevnost aleatoriky, ale smísit ji se samostatnou improvizací jazzového sólisty. - Jakmile jsem si našel klíč na vyjádření těchto záměrů, nedělám v postatě nic jiného, než dříve: v PASSACAGLII i v POUR ELLIS uslyšíte opět dialog "kněze s chórem na kůru" jako v mých prvních skladbách. I v RYTMECH A TIMBRECH jde o dialog jediného melodického nástroje - kontrabas - s témbrovými plochami nástrojových skupin. A konečně: v celé té mé modelové technice může někdo najít zrcadlení janáčkovské zkratkovitosti - to vše je možné, vyplývá to také z prostředí, v němž jsem vyrůstal. Namítne-li někdo, že tyto skladby přece jen nemůže počítat k vážné hudbě, a jazzman je nebude opět považovat za dost "jazzové" - oba mají pravdu. Jde mi skutečně o nový "třetí proud", jehož jednota by měla být stejná jako u dosavadní evropské hudby umělecké. Ještě bych dodal, že skladby POUR ELLIS a 24. VII. 1967 vyhrály vždy 1. cenu ve skladatelských soutěžích při pražských jazzových festivalech v letech 1966 a 1967 a STUDII PRO 1/4 TÓNOVOU TRUBKU uváděl s úspěchem trompetista Don Ellis se svým orchestrem v USA, kterému jsem jako dík věnoval právě skladbu Pour Ellis - s malou narážkou na Beethovena.