Komentář Jaroslava Navrátila ke kompletu 2LP "S kytarou po veliké řece" vydanému v Supraphonu v roce 1985 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Druhá polovina 20. století není jen epochou vědeckotechnické revoluce. Přináší také zvláštní a překvapivé úkazy na poli lidové kultury. Jedním z nich je stálá obliba nebo návrat melodií, kterým byl v době jejich vzniku prorokován život sotva jepičí. Týká se to také tradiční trampské písně. "Tradiční" proto, že soudobé trampské hnutí rozvinuté do nebývalé šíře přineslo už také desítky a možná i stovky trampských melodií. Ale ty "staré" jsou tu s námi pořád.
I na Portě, na tom světlém svátku písničky, se večer při jamování zpívá Anita, Řeka hučí, Píseň starého pistolníka, apod. A to nemluvím o Kordově Vlajce, která je hymnou Porty a každý večer ji tam v pozoru zpívá dvacet tisíc mladých lidí. Počátky trampské písně leží hluboko ve dvacátých letech našeho věku. Trampské hnutí se zrodilo tak, že některým svobodomyslným skautům se zprotivil polovojenský způsob skautského života, nesnesli jejich ortodoxní "pořádek" a obvykle ani neměli na tvrdě vyžadovanou skautskou výstroj a výzbroj. Začali do přírody chodit volní a svobodní, začali se sdružovat do part a do osad. Jiný způsob života si vynutil i jiné písně. Nejdříve to byly převzaté melodie tehdy módních tanců, na které se psaly vlastní texty. Zpívaly o kovbojích, Indiánech a zlatokopech, jejichž život byl "důvěrně " znám z četných dobrodružných filmů. Když potom vznikly první osady, bylo přímo věcí prestiže mít vlastní píseň, jakousi hymnu. Ty první byly poněkud neumělé, ale často už čerpaly ze života, z trampských zážitků, z nálad potlachů a večerů u táboráku. Rodily se první trampské porty a tehdy byl vítán každý, kdo znal noty nebo kdo zpíval v některém z tehdy početných pěveckých sborů. První veřejná vystoupení trampských skupin byla nesmělá, ale na přelomu třicátých let vyvolala obrovskou konjunkturu trampské písničky. Vedle samouků ji začali skládat i profesionálové. Vývoj trampské písně přerušila druhá světová válka. V následujících letech se zdálo, že její doba už navždy minula. Žila však na osadách, zpívala se často i v mimotrampském prostředí, a v polovině padesátých let jsme byli svědky jejího návratu. Nejdříve na koncertní pódia, potom do programu televize a nakonec i do nahrávacích studií rozhlasu a gramofonových vydavatelství. Písničky, které najdete na naší gramofonové desce, jsou převážně ze tří televizních pořadů, jejichž scénáře napsal Ronald Kraus: S kytarou po velké řece, Ztracenka zpívá a Gratulace k sedmdesátce Jarky Mottla. V době natáčení ještě působily dvě legendární trampské skupiny, Settleři a Westmeni. V duchu tradice pak hráli a zpívali i Rackové, Červánek i nejmladší Kamarádi táborových ohňů. Jejich repertoár je citlivě doplněn několika skladbami dnes už legendární soutěže "Dvanáct nových k táboráku", která na počátku šedesátých let navázala na nejlepší tradice trampské písně. Tehdy také ještě žila rada autorů, kteří pak ve studiích dohlédli, aby písně zněly v původní podobě. Nejsem tramp ani ortodoxní obdivovatel tradiční nebo současné trampské písně. Ale trampská písnička mě provází po celý život. Od chvíle, kdy v roce 1935 přinesl otec naše první rádio a z něho se po zahřátí lamp ozvala Mottlova Marta, až do dneška, kdy - zúčastniv se jako harmonikář svatby své neteře na jižní Moravě, musel jsem třikrát opakovat Ascalonu. A měli ji rádi i jiní, daleko významnější lidé, než jsem já. Viděl a slyšel jsem ji zpívat Jana Drdu, na klavír hrát a zpívat Václava Dobiáše, anebo zas na harmoniku hrát známého filmaře Bohumila Šmídu. Tak ať se dobře poslouchá a zpívá i vám.