Z komentáře Františka Hrabala k původnímu LP albu 1 10 1990 "Antonín Dvořák Předehry" vydanému v Supraphonu v roce 1978 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:

....MŮJ DOMOV (op. 62) je původně součástí scénické hudby, kterou Dvořák komponoval v r. 1882 ke Šamberovu dramatu o J.K. Tylovi. Před osudem hry, antikvární už v době, kdy jí pražské Prozatímní divadlo uctívalo postavu Tylovu, uchránil předehru už Dvořákův hudební temperament, jímž se spontánně vyhnul sentimentalitě hry, a klasicistní formální sevřenost, s níž předehru vystavěl. Je zcela důsledně budována z tematického materiálu Škroupovy-Tylovy písně Kde domov můj, kterou zaznít předepsal dramatik, a české lidové Na tom našem dvoře, kterou tehdy Dvořákovi připomněl zřejmě Tylův Strakonický dudák....z cyklu tří Dvořákových ouvertur PŘÍRODA, ŽIVOT A LÁSKA vyrostly na klasickém půdorysu sonátového allegra partitury po stránce obsahu a výstavby bohatě diferencované. Soudě z původního úhrného názvu, měl být cyklus oslavou člověka a přírody, nikoli však v plném novoromantickém smyslu hudebního přebásnění témat, pojmenovaných tituly, které ostatně u Dvořáka prošly bohatými, třebas rozpornými proměnami...I když jde tedy, podle Dvořáka, nakonec o díla autonomní a obsahově v sobě uzavřená, zdá se, že přece jen pokládají i jistý nárok na to, aby byla slyšena jako celek, jehož jednotlivé části mají odlišné ladění a významovou výstavbu, přesto však mohou celek tvořit nezvyklý možná na svou dobu, a možná i pro Dvořáka natolik, že i ho skladatel posléze přece jen rozpustil. Vedle úchvatné obloukovité gradace rozeznívané ze stojatého klidu k velkorysé oslavě přírody a odtud k vyrovnání, do něhož se navrací, vedle této obrazově nesmírně sugestivní hudby "přírody", pro jejíž především smírné tóny objevil Dvořák neopakovatelné barvy, stojí Karneval takřka jako taneční věta dvořákovské symfonie: tanec jako oslava lidského světa, s nímž se dobře a beze svárů snáší lyricky laděné druhé téma, které také a těsně sousedící reminiscencí motivu "přírody" a svými návraty nabývá zároveň nesporně hlubšího smyslu a předznamenává tóny reflexe, rozvinuté v předehře poslední...Partitura Othella se přitom od obou předchozích dost liší, nejen rozsahem...Svou prohloubenou expresívností a konfliktností jako by se z cyklu vymykala. Drama niterné konfliktnosti a tragismu zvláštním způsobem kontrastuje s vcelku průhledným světem dvořákovské přírody a karnevalu, a celý cyklus uzavírá a vyvršuje reflexí, která předjímá tóny pozdního Dvořáka. Jakoby byl narazil na hlubší problematičnost, než jak se mu rýsovala v prvních pojmech přírody, života a lásky, vyvinul se Dvořákovi cyklus spontánně k vyústění, v němž všechna tři díla nabývají svůj plnější smysl teprve vzájemným osvětlením...