Komentář Antonína Matznera k původnímu LP albu 1115 3279 "Rudolf Dašek Mezipřistání" vydanému Supraphonem v roce 1984 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Ačkoli je výsledná podoba MEZIPŘISTÁNÍ víceméně dílem překvapujícího splynutí čtyř vzájemně odlehlých tvůrčích osobností, v tvorbě jeho inspirátora RUDOLFA DAŠKA nabývá tato hudba konkrétní záměrnosti, projevující se ostatně už v samotném výběru partnerů. V těsném souznění s významovou logikou názvu alba (mohlo by se ovšem také jmenovat Mezisoučet nebo Ohlédnuté) přináší na něm v současnosti jeden z nejdůležitějších evropských kytaristů (vítěz mezinárodního hlasování čtenářů časopisu Jazz Forum 1983) jakousi pomyslnou bilanci vlastní, téměř pětadvacetileté tvůrčí dráhy. Jsou zde polohy, připomínající dnes už klasickou podobu komorního moderního jazzu, který utvářel Daškovu hudební osobnost a v jehož duchu se převážně odvíjelo i jeho první samostatné album Pohádka pro Beritku (balada Vše, co zůstalo). V úvodní skladbě Olhos de Gato z tvůrčí dílny jedné z nejvýznamnějších a rozhodně nejpůvabnějších skladatelských osobností současného jazzu Carly Bleyové se mihnou názvuky na španělský či latinskoamerický kolorit, tradičně přitahující všechny kytaristy bez ohledu na žánrovou či stylovou příslušnost. Nenápadně, spíše pod povrchem nežli v samostatném hudebním jazyku, je atmosféra waltzu Jako včera protkána bluesovými ohlasy, které od dob Daškova působení po boku vynikajících černošských jazzmanů v západoevropských klubech tvoří neodmyslitelnou součást jeho jazzového slovníku. A samozřejmě, že v tomto výčtu nemůže chybět pro Daška tak typická oblast, jako jsou osobité transformace moravského folklóru v podobě jednoho z řady jeho Fašanků, prostoupené syrovou spontánností freejazzových postupů. Jednotícím pojítkem naznačených stylových východisek je způsob, jímž je zde tento výchozí materiál obráběn a dotvářen formou průběžně improvizované hudby daného okamžiku. Charakteristické daškovské dialogy v paměti posluchačů stále ještě přeznívají ty s Jiřím Stivínem), v nichž jeden hráč inspiruje druhého, jsou zde rozšířeny na celé kvarteto, přičemž se téměř zcela vytrácí koncepce tradičního sólového chorusu jednotlivce. Zatímco s pianistou Karlem Růžičkou si Dašek takto v minulosti "porozprávěl" už při desítkách společných koncertů, s oběma zahraničními hosty se v hudebním smyslu setkal poprvé až ve studiu. V Andrewu Cyrilovi, jehož hudební životopis vyplňuje mj. jedenáctileté angažmá v avantgardní skupině Cecila Taylora i spolupráce s Carlou Bleyovou, Marionem Brownem, Chickem Coreou, Leroyem Jenkinsem a dalšími veskrze vynikajícími osobnostmi světového jazzového výsluní, nalezl Dašek i ostatní členové comba hráče zcela mimořádně disponovaného právě pro tento styl "otevřené" hudby, nejenom, co do množství zkušeností, ale především s ohromující dávkou vcítění do hry celého kolektivu a schopnostmi jejího přesvědčivě sjednocujícího vypointování. Kontrabasista Zbigniew Wegehaupt, bývalý partner Wroblewského, Seiferta, Stanka, Suzukalského a jiných veličin polského jazzu, poskytl kvartetu svoji nenápadně samozřejmou hrou spolehlivý základ k onomu typu hudební konverzace, který zde jeho členové rozvíjejí. Každý z nich mluví po svém, bez frází vypůjčených odjinud, se snahou po vzájemném porozumění i v těch doslova minuciózních detailech, z nichž jsou poskládány jednotlivé plochy tohoto rozhovoru. Že se při tomhle druhu muzicírování nezapomnělo ani na uvolnění a dobrou pohodu, dokládá pak v závěrečné titulní skladbě mírně ironizující téma pochodu téměř ufonského charakteru.