Z komentáře J.V.Sýkory k původnímu LP albu 1 10 1125 "Wolfgang Amadeus Mozart Symfonie č. 33 B dur a č. 34 dur" vydanému v Supraphonu v roce 1972 a nyní vydávanému poprvé digitálně:
I tak geniální symfonik, jak byl Mozart, měl své vzory. Při symfoniích, které psal ještě jako chlapec, se poučoval z děl Christiana Bacha a Johanna Schoberta, později si oblíbil skladatele italské, ale také Josefa Myslivečka, Jana Václava Stamice, Michaela Haydna, Philippa Emanuela Bacha a jiné autory. Když se v Mozartových symfoniích poprvé objevil zřejmý vliv Josepha Haydna, znamenalo to začátek nové tvůrčí epochy. První Haydnem inspirované symfonické opus spatřujeme v SYMFONII B dur, K. 319. Mozart ji dokončil v červnu 1779. Přesné vyjádření formy tu jde ruku v ruce s energií a jasným elánem. Skvěle vybroušená práce s tématy má zároveň hluboký citový i myšlenkový ponor. Ono podivuhodné vnitřní záření, které obdivujeme u vrcholných Mozartových děl, ona suverenita ducha, který s úsměvem zpívá o pozemských věcech, ale není jimi zatěžován ve svém rozletu, to je zvláště patrné v této znamenité skladbě. I když vliv Haydnův je nesporný (zvláště v haydnovském zdůraznění hlavního tématu, jež vlastně nemá rovnocenného rivala v tématu druhém), je tu také mnoho výrazně osobních znaků Mozartovy kompoziční práce....Zde Mozartův zářivý duch daroval symfonické literatuře dílo zcela mimořádné. SYMFONIE C dur, K. 338 z roku 1780 je posledním dílem, které W.A.Mozart napsal v Salcburku, dříve než se s tímto svým rodným městem definitivně a v nedobrém rozešel. Partituru symfonie si k provedení nesl už do Vídně...Je to skladba, ve které Mozart již zřetelně nabírá kurs k monumentalitě a lesku, jak to později ideálně splnila Symfonie Jupiter. Překvapivá dynamika s prudkými zlomy a rychlým střídáním forte a piana byla Mozartovi vždy milá, viděl v ní prostředek napětí a prvek humoru a vtipu. Hudba nám přímo evokuje vznětlivou letoru Mozartovu, jež se rychle dovedla vzchopit ze smutku, jež ale zase uprostřed šelmovství a smíchu se náhle neubránila prudké melancholii. Obvykle stále jasná nálada klasických symfonií Mozartových současníků je v tomto díle nekonvenčně prolomena náladami vzruchu i bolu, stříbrný jas je zastřen občas temně rudým zášlehem vášně. Mozartovo vznešené mistrovství však dovedlo tyto změny nálad vždy zkáznit, ztvárnit a vybrousit v celek oslnivé nádhery i velkosti. Zvláště umění formální výstavby zde imponuje a ukazuje již k nejvyšším vrcholkům…